Psáno v roce 1963
„Máji, ó máji! V obejmutí tvém plesá znovu živoucí země.“
Tak tohle je Mácha. Karel Hynek. Po šedivých a smutně dlouhých dnech zas přišlo jaro jako vykoupení z hříchu. A celé legie milenců opět vyznávají hvězdám svůj světobol. Přišlo trochu pozdě, ale buďme rádi, že vůbec přišlo. Když teď procházím probouzející se přírodou, připadám si jako znovuzrozený. A každý kousek zeleně mě uvádí v nadšení. S jarem se probouzí příroda a také ty člověčí jarní touhy, vesměs vítané, pokud jsou naplněné, neboť v člověku se s jarem zas a zase probouzejí jakési zvláštní pocity, jež ho nutí otáčet se za dívkami, které konečně odkládají zimní kabáty, dělat jim komplimenty, lákat je na schůzky a vůbec se chovat jak blázen.
Vlastně je div, že jsem stačil to přicházející jaro zaregistrovat. Až se mi zdá, že se v pragovácké rámárně čas docela zastavil. Ale ještě čtyři měsíce a pak sbohem, Vysočany. Vary už čekají. Snad tam potkám i někoho známého z pohovorů. Snad Janu. Snad. Kdo ví?
"Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu."
S tou strašlivou jistotou bych to raději neměl přehánět. Ale tato Erbenova myšlenka mne občas pronásleduje a nutí k zamyšlení, jestli je lepší žít v naději a nevědět, co přijde, nebo se dozvědět pravdu, byť by byla sebehorší. Jenže, kdo mi řekne, která pravda je vlastně tou pravdou pravou a která je jen pouhou fikcí. Jestli ten vytoužený lepší svět teprve přijde, nebo právě teď urychleně odchází někam úplně jinam? Rozum a víra na miskách jedněch vah. Na kterou stranu se misky převáží? Zatím převážilo to špatné. Vary nebudou. Nevzali mne. Ale zřejmě ve strachu nad tím, abych v beznaději hned neskákal pod vlak, byla v dopise z Varů ještě na konci malá douška. Cituji:
"Ale vzhledem k tomu, že jste přijímací pohovor absolvoval s úspěchem, byl jste přijat na střední průmyslovou školu dopravní v Praze 1, Masná ulice 18. Hlaste se … atd."
Jako by do mne hrom uhodil. Četl jsem ten dopis několikrát a stále jsem nemohl uvěřit té zvrácené logice osudu, který mne ze školy cestovního ruchu v Karlových Varech přesměroval na výpravčího. Stačilo jen přehodit výhybku a rázem jsem byl na kolejích československých drah. Cesty života jsou skutečně nevyzpytatelné. Při této příležitosti je však nutné poznamenat, že jsem nakonec naši železnici o jednoho výpravčího přece jen neobohatil. Nebylo mi to souzeno. Osud mne nasměroval někam úplně jinam. Svou pohostinnou náruč velkého světa mně otevřelo, po dalším pohovoru, jedno velké západočeské město. Plzeň. Ale to vše teprve přijde. Zatím je venku máj, příroda se konečně probudila a já sedím nad jedním úplně hloupým dopisem a představuji si, jak budu asi vypadat v červené čepici pana výpravčího. Až jsem se otřásl.
Jelikož je nutné se v takovéto chvíli o něco opřít a zabývat se něčím daleko příjemnějším, ponořil jsem se zcela do vynikající máchovské studie literárního historika a kritika Jana Voborníka, vydané v roce 1907 Ottovým nakladatelstvím. Kniha je skutečně skvělá. Líčí nejen Máchův život, jeho sny, touhy, stesky i naděje. Jeho věčnou touhu po něčem neskutečném a krásném. Osvětluje i obecně pozadí romantické touhy po ideálu. Blíž to, myslím, přiblíží jeden citát z této Voborníkovy knihy:
„Čím více se Máchovi vtíral odevšad ples májový, tím více cítil bol, mizející štěstí klidu v mládí a hrůzu slova „nikdy víc“. Hlásí se tu jednou stránkou Máchův světobol, bolesti nesmírné touhy mladé duše, vypuzované z ráje snění.“
Konec citátu.
Máchou jsem toto povídání začal a Máchou, myslím, mohu i skončit. Mám občas dojem, že ta Voborníkova slova - nikdy víc -, necharakterizují jen rozháraný stav Máchovy romantické duše. Všiml jsem si, že moje myšlenky dostávají někdy tak netušený směr, že se mohu směle s těmito slovy občas ztotožnit. Bohužel, nikoli s Máchovou tvůrčí invencí.
Nelahozeves, rok 1963