Článek je volným pokračováním příběhů o Martě. Předcházející přiběhy najdete na mém profilu.
Rozhodnutí zavřít na nějakou dobu svou malou úklidovou firmu bylo pro Martu nevyhnutelné. Většina zaměstnanců byla nemocná nebo v karanténě, stejně by nebylo koho poslat k zákazníkům. V prvních dnech po rozhodnutí se Marta vrhla do zjišťování, co všech musí v této situaci jako majitel firmy udělat. A hlavně se potřebovala dozvědět, jaké má možnosti pomoci či podpory. K nějakým informacím se časem dopracovala, ale byly zmatečné a často i protichůdné. Denně je s Petrem probírali, snažili se je pochopit, najít způsob, jak se přizpůsobit. Ale sotva něco málo vymysleli, začaly se jim podmínky měnit pod rukama. Bylo to k uzoufání, a tak nakonec dospěli k jedinému možnému. Jakmile to bude jen trochu půjde, musí firma znovu začít fungovat. Třeba omezeně, jako kdysi na začátku.
Marta byla ráda, že v téhle situaci není na firmu sama. Petr byl dobrý parťák nejen do života, ale i do podnikání. Ve firmě Martu jako majitelku respektoval, věděl, že s ním stejně všechna důležitá rozhodnutí dřív nebo později probere. Teď se toto téma jejich životy prolínalo denně. Fungování firmy bylo pro ně existenční otázkou. Petr stejně do firmy denně na pár hodin docházel, věnoval se kontrolám a údržbě technického vybavení. A také zjišťoval další podrobné informace o ochranných pomůckách s cílem vybrat pro zaměstnance ty nejúčinnější. Marta zase obden volala svým zaměstnancům, aby zjistila, jak se jim daří, a trochu je povzbudila. A pak promýšlela, jak by bylo nejefektivnější po vynucené pauze ve firmě fungovat. Napadaly ji však pouze drobné dílčí změny. Ale čím víc se snažila něco převratného vymyslet, tím víc byla deprimovaná, že na nic nemůže přijít.
Naštěstí si Petr všiml, že se stále víc uzavírá sama do sebe. A za jejim čelem s výraznou starostlivou vráskou stále něco cyklí. Když na to přestala pomáhat slova, nenápadně ji vmanévroval do fyzických aktivit. Pokud to počasí mrazivé jen trochu dovolilo, vyráželi po obědě na dlouhé procházky, v ideálním připadě i na běžky. Martě se z počátku nechtělo, ale Petrovy argumenty byly neprůstřelné. Když už nejsou přes den v práci, měli by využít příležitosti a získávat kondici pohybem na čerstvém vzduchu. Přes tuhle myšlenku nejel vlak. Nakonec Marta i to běžkování vzala na milost. Když po návratu svlékali zpocené oblečení, nemohla se dočkat společné teplé sprchy.
A vynucená pracovní pauza přinesla ještě jednu užitečnou aktivitu. Když byli doma, museli něco jíst. A tak Marta začala pravidelně vařit. Protože vždycky něco zbylo, dojídali to k večeři mladí. A libovali si, tedy hlavně Martin, který se k Lence prakticky nastěhoval. Jídlo uvítal i Libor, i když si ho spíš odnášel v krabičce na další den. Martu v téhle situaci vaření bavilo. Vymýšlela si nová jídla, ale poctivě je střídala s klasikou, kterou preferovali zejména muži jejího života. Byla vděčná za každou pochvalu, a těch bylo opravdu dost. Byla vděčná i za smysluplnou činnost v těchto nezvykle prázdných dnech.
Jednoho odpoledne se stavil Libor a byl sám. S chutí se najedl, ale když po jídle otálel s odchodem, bylo zřejmé, že přišel i z jiného důvodu. Když se maminky zeptal, zda už četla knížku, kterou jí půjčil, bylo jeho okolkování jasné. Potřeboval si promluvit. A měl toho na srdci opravdu hodně. Postupně se do své kolegyně z práce Jany zamiloval, ale nechápal, proč ona se brání, když jí to chce dát najevo. Pak mu přinesla tu knížku, aby si přečetl a pochopil. Jana má prostě Aspergrův syndrom, i když jí ho diagnostikovali až v dospělosti. Dětství měla tak pohnuté, že si toho nikdo nestihl všimnout. O rodiče přišla, když byla ještě dítě. A babička, která se o ni potom starala, se jejím trochu zvláštním chováním prostě nezabývala. V dětském domově patřila mezi ty, co jsou rádi sami, sami se i zabaví a nezlobí. Přišlo prý se na to náhodou až v situaci, kdy na vysoké škole nezvládla rozchod s nějakým asákem, který ji celou dobu vodil za nos, jen aby ji dostal do postele. Po rozchodu začala trpět depresemi, a teprve když se dostala do rukou odborníkům, tak se na to přišlo. Postupně si sama začala uvědomovat, že je trochu jiná než ostatní lidé. Že jinak věci prožívá, jinak uvažuje. Že neumí komunikovat s lidmi, že je neumí o nic požádat, že neumí vyjadřovat své pocity. Že si spoustu lidí umí nevědomky znepřátelit, když jim řekne pravdu. Že se sice nutí do kontaktu s lidmi, ale výsledem bývají jen stresové situace, konflikty a nepříjemné pocity. A tak je opravdu nejraději sama. Sama za hradbou svých rituálů, které ji udržují v bezpečné vzdálenosti od okolí. I tu knížku mu půjčila, protože mu to neuměla vysvětlit a chtěla, aby to pochopil. Prostě Jana nechce žádný vztah.
V místnosti se pomalu šeřilo a Libor tu seděl jako hromádka neštěstí. Martě ho bylo líto. Jako máma by ho chtěla potěšit, ale nevěděla jak. Není to tak jednoduché, jako pofoukat rozbité koleno. Věděla, že se s tím Libor musí vypořádat sám. Pohladila ho lehce po vlasech a řekla: “Buď rád, že ses to dozvěděl včas. Věřím, že to nějak zvládneš. Kdykoliv budeš potřebovat, tak se zastav nebo zavolej.”
Libor zvedl hlavu. Ale říct už nic nestačil. Do místnosti vpadla Lenka s Martinem a Sofii a automaticky zrušili svěřovací atmosféru, která tu až dosud panovala. Libor ze zdvořilosti prohodil pár slov s Martinem, ale pak se rychle vytratil. Potřeboval být sám.
