„Večerkáááá “. Bylo 22,00 hodin, 1.listopadu 1960, místo Červená Voda, kasárna 103. praporu chemické ochrany.
Honem nahoru na postel a spát. Otočil jsem se na pravý bok a koukal jsem do zdi. Když všechno kolem utichlo, jako bych slyšel popotahování nosem. Šlo to ze spodu, někde od dveří. “Tak tady budeš hochu trávit dva roky“, říkám si v duchu. Vzpomněl jsem si na mámu, tátu, na domov vůbec. Vzpomínal jsem na kluky, kteří šli někteří také na vojnu. Poslouchal jsem kroky. To po chodbě chodí dozorčí roty. Takhle budu také brzy sloužit. Pomalu, ani nevím jak, jsem usnul.
Probudilo mě rozsvícení světla v místnosti a řev pomocníka dozorčího roty. “Budííííčéééék“. Ještě jsem ani nestačil slézt s postele a je tu další řev: “Nááástup na rozcvičkůů“ a k tomu to jejich: “Tak padám s těch schodů, padám“! Vybíháme před budovu, jen v „ půllitrech “ a kalhotách, do půl těla! Venku je zima. No, je listopad. Čeká nás další svobodník, který nás ve tvaru žene dolů, na nástupiště. Cvičíme prostná cvičení, kačení pochod, kliky a zase běh. Asi za půl hodiny se vracíme na barák a vítá nás další řev: “Nááástup na rajóóóny a osobní hygienůůů“. Říkám si : “Bože, proč pořád tak řvou ? Tady je to všechno na povel“!! Netrvá dlouho a dozorčí hlásí : “Nástup na snídani“. Dnes si už nepamatuji, co jsme měli k snídani. Tenkrát to byl takový fofr, že se mně to nestačilo usadit v hlavě! Po snídani začíná první den vojenského života.
-------OOO-------
Uběhlo asi prvních 14 dnů našeho výcviku, tzv. “přijímače“, a bylo nám sděleno politrukem útvaru, že nastala nějaká zvláštní situace ohledně Berlína a že se snad mocnosti, myšleno Sovětský svaz a západní spojenci, nemohou dohodnout a že je to vyhroceno až na vojenský konflikt. Mluvilo se o amerických tancích na hranicích východního Berlína ap. V tu dobu jsme spali asi 2 noci oblečeni, samopaly pověšeny jen tak na postelích, ve skladu zbraní byly napáskovány náboje v zásobnících. Dokonce jsme si nesměli zout ani boty. Pospíchalo se honem, abychom měli odstříleny alespoň základní střelby. No, nic z toho nebylo. Asi se chlapci dohodli!!! U útvaru se muselo dávat všechno do pořádku, čistily se zase zbraně, některé se naopak zase konzervovaly a uložily, stejně tak auta či jiná technika. Pomalu jsem si začal zvykat, a to jak na ten řev, tak dělat všechno na rozkaz. Večer, když ostatní měli volno, přišli poddůstojníci se žádostí o pomoc při úklidu vedlejší budovy, kde se malovalo. Přihlásil jsem se, spolu ještě s Handlem a Vávrou, a až do večera jsme po večeři asi po tři dny drhli podlahy. Vrcholem všeho bylo to, že nás desátník Szabó „sjel“ za to, že podlaha v jedné místnosti je „ šedivá “ a že ji musíme vydrhnout ještě jednou. Bylo zajímavé, že si zrovna vybral tu největší místnost o rozloze asi 20 x 10 metrů.
