V této době stejně jako ostatní musím i já odolat touze brodit se sněhovými závějemi, sevřít do dlaně mrznoucí hroudu a vložit ji do úst.
Našlapovat ztichlými pěšinami a vnímat stopy neviditelných obyvatel lesa. Cítit, jak se na řasy snáší poprašek z větví, na nichž skotačí veverka.
V ozvěně tušit dětský smích a v duši pokoru z neuchopitelnosti vesmíru.
Naskakuje vzpomínka na dřevěné sáňky i první lyže, stromečkování do kopce, svištění sjezdovkou i tváře zrudlé mrazem.
Nejde zapomenout na každoroční běžkování na Vysočině, čtyřicet let ve stopě na Devět skal, Sněžné, Herálec, Tři Studně, Medlov, Sykovec, Rokytno, Fryšavu.
Vesnička Kadov s bylinným likérem a silvestrovským srazem lyžařů v historické výstroji, nejvýše položená Studnice s neodolatelným zmrzlinovým pohárem horká láska a kobaltově modrým obrazem Františka Emlera, který jsme si pak darovali k rubínové svatbě.
Milované Nové Město na Moravě s plejádou kumštýřů a mistrů bílého sportu.
Zlatá lyže, kam jsme se občas připletli, pak Vysočina Aréna nejen pro biatlonové krásky.
Naše patriotské artisky tam zanechaly stopy křížem kráž, jak jsme se potkávali s dalšími běžkaři, co při setkání pozdraví a dají tip na prima hospůdku.
Zůstaly tam naše výstupy i pády, ztraceny rukavice i rovnátka, nalezena přátelství.
A ještě předtím zimy s navátými cestami, kluzišťátky v činžovních vnitroblocích, zimy, které jsme přežili v teplácích a v gumácích, v nichž byly vloženy kotníčkové bačkory.
Naše sportovní úbory rychle zmrzly a pěkně křupaly. Nezatíženi batohy s mobily a svačinkou jsme se ve svahu mohli smýkat až do tmy a pak sušit chrastící gatě doma nad kamny a usrkávat horký čaj.
Vzpomínám na několik zimních prázdnin u babičky, které svým prvním fotoaparátem zaznamenal můj mladičký strýček Mirek.
Domeček byl ztracen v bílé peřině, do světa vedla úzká pěšina mezi vysokými sněhovými hradbami. A přece v tom miniaturním království paní Zimy bylo tolik úsměvů!
Maminka v poděděném králičím kožichu, bráškové a sestřička s nekonečnou koulovanou.
A tatínek, který v opuštěném pražském bytě psal teskné verše o domě, kde již týden nepřebývá láska. Mezi vzpomínkami je i telegram, jímž přivolával svou mírumilovnou choť, když se mu nedařilo zažehnout oheň v kamínkách značky Petra.
A tak se musel zahřát na bruslích, na nichž stával do pozdního věku.
Prohlížím fotografie přítomné i minulé.
Právě se za oknem zlehýnka snáší sníh…skutečnost nebo sen?