Když režisér Miloš Forman natáčel v roce 1984 v Praze snímek Amadeus, jeho kolegové, američtí filmaři projížděli městem. Viděli obchod a u něj dlouhou frontu. Ptali se českého kolegy, který je doprovázel, na co ti lidé čekají. Řekl, že na pomeranče. A oni na to: Tak to je fajn, že máte za socialismu pomeranče zadarmo, že se rozdávají, tak to nevadí si na ně počkat.
Mezi českými spolupracovníky se pak ta historka léta šířila jako skvělý vtip.
Starší generace dodnes vzpomíná, na co všechno se v určitých letech stály fronty, od už zmíněného exotického ovoce přes toaletní potřeby až třeba po čočku. Někteří lidé se smíchem, někteří s odporem vzpomínají na spoustu času stráveného před prodejnami řeznictví s výsledkem, že když na ně přišla řada, maso už stejně nebylo.
Z průzkumu společnosti STEM/MARK vyplynulo, že čtyřicet procent pamětníků toho, jak se nakupovalo před rokem 1989, běžně stálo ve frotnách na potraviny. Průzkum se pokusil pohledem dvou odlišných generací ukázat jejich rozdílnost na příkladu vztahu k nakupování. Zatímco ještě před třiceti lety lidé považovali za normální, že se na některé zboží musí čekat ve frontě a to ještě s nejistým výsledkem, zda ho vůbec dostanou, nyní je to pro většinu z nás nepředstavitelná komplikace.
Padesát šest procent dotázaných uvedlo, že by si do fronty nestouplo ani za nic. Mezi odpovídajícími byli i mladí lidé narození po roce 1989. Pamětníci, kteří ve frontách stávali, uváděli, že to už nikdy nechtějí zažít. Sedmdesát dva procent z nich uvedlo, že je to nesnesitelná představa. Stejně odmítavě se však k této variantě staví jen čtyřicet jedna procent mladých lidí. „Mladí si to totiž nedovedou představit. Chtěla bych vidět dnešní mladé ženy, kdyby cestou z práce strávily hodiny u masny a odešly s dvaceti deky salámu, protože maso už nebylo. Chtěla bych je vidět, kdyby šly pro kýtu a s radostí odnášely aspoň bůček. Oni podle mě vůbec nechápou, jak se vše shánělo. Jistě, netrpěli jsme hladem, ale byla to neustálá improvizace a vymýšlení, z čeho co uvařit. Vůbec to neznají a nedovedou si to ani představit,“ říká devětasedmdesátiletá Jana. Její kamarádka pracovala jako prodavačka a ta zase vzpomíná, jak čile fungoval výměnný obchod. „Kolegyně z potravin mi přinesla čočku a kokos, já jí nechala takzvaně pod pultem plavky. Tajně jsem jí je podstrčila, ona si je doma vyzkoušela a když jí nepadly, hned znala pět dalších žen, které si je vyzkoušet chtěly. Byla to příšerná doba a jestliže někdo nyní tvrdí, že se nic takového nedělo, nevím, kde žil,“ říká sedmasedmdesátiletá Vlasta.
Z průzkumu vyplynulo, že téměř dvě třetiny respondentů starších šedesáti let zažiy, že na nějaké nedostupné zboží před rokem 1989 stály několikahodinovou frontu. Nejčastěji se podle nich stálo před obchody s potravinami, pak s elektronikou, s textilem nebo nábytkem. Dvacet procent lidí uvedlo, že stáli fronty na hygienické zboží.
Mladí lidé naopak uváděli, že si dovedou představit, že se postaví do fronty na nějaké mimořádně atraktivní zboží, které není běžně dostupné.
„Vnučka před časem stála frontu na nějaké luxusní tenisky. Prý jich měla do obchodu dorazit limitované série a přes internet se koupit nedaly. Když jsem jí ale řekla, že my jsme takhle stáli frontu na dámské vložky, brala to jako skvělý vtip. Prostě tomu nevěří,“ říká devětašedesátiletá Marta.
Fronty vymizely z našich životů, nicméně v posledních měsících této covidové doby se do nich zase vrátily. Na poštách, u výdejen zboží koupeného přes internet a podobně. A tak můžeme být svědky podivuhodných situací. Jedna z nich se udála v centru Ostravy, kde dvě starší dámy pozorovaly před Vánoci dlouhou frontu u malé prodejny tabáku a novin.
„Co tam dávají?“
„Nevím. Je to obyčejná trafika.“
„Ti lidi z ní odnášejí velké balíky. A každý jiný. To bude nějaká akce, dávají se zadarmo dárky.“
„Doufám, že se tam nechceš postavit.“
„Postavím se a ty běž mezitím dopředu zjistit, o co jde.“
Dáma se po chvíli vrátila. „Tak tam si prý lidi vyzvedávají věci, které si objednali přes internet.“
„Aha, tak ten nemám, tak to nic nedostanu.“
„Ty fakt myslíš, že ty věci dostávají zadarmo?“
„No jistě, kdo by dnes stál na něco frontu, když je všeho tak moc.“
A co vy? Stávali jste na nějaké zboží fronty? Pokud ano, tak na jaké? A máte s frontami spojené nějaké historky?
