Zkazil jsi mi život. Tuto větu říká pětašedesátiletá Šárka svému manželovi poměrně často. Před jejich dětmi, před vnoučaty, před přáteli. „Je to strašné. Sedíme na chatě, grilujeme, povídáme si a máma najednou řekne tátovi, že to byla největší chyba jejího života, že jí zkazil život. Je to trapné, nikdo neví, jak reagovat. Táta mlčí. Myslím, že nevnímá, jak ponižující a zraňující slova máma říká,“ vypráví Šárčin syn.
V další rodině nedávno skončila návštěva tím, že se vnoučata zvedla a odešla. Předtím řekla dědovi, že odmítají poslouchat, jak babičku ponižuje. Když jim totiž přinesla moučník, děda prohlásil, že doufá, že to zase není ten její přeslazený štrůdl. A když jim přinesla kafe, děda řekl: ‚no, to zase trvalo‘.
Babička mu na to odpověděla: ‚jen se nepo….‘
„Vůbec si nedovedu přestavit, že bych se takhle chovala, ať už ke svým blízkým nebo třeba v práci. Oni se navzájem urážejí, ponižují, používají běžně vulgární slova. Když jsem se jich ptala, jestli jim to nepřipadá divné, babička řekla, že to je míněno v legraci. Děda řekl, že jsem útlocitná slečinka. No nevím, ale mně se to nelíbí,“ tvrdí osmnáctiletá vnučka této dvojice.
„Můj bývalý muž mi běžně před lidmi říkal, ať mlčím, když jsem něco říkala. Byli jsme na návštěvě u známých, přišla řeč na nějaké téma, já něco řekla a on na to: ‚mlč, vůbec tomu nerozumíš‘. Přitom šlo o běžná témata, o nic odborného. Vím, že lidé z toho vždy byli zaražení, že to vnímali,“ vzpomíná osmapadesátiletá Jana, která říká, že jednou z příčin, proč zažádala o rozvod, bylo právě to, že její muž byl verbálně agresivní. Tak jeho chování nazval psycholog, ke kterému se šla Jana poradit. „Já už totiž byla tak zvyklá, že mě pořád okřikuje, napomíná a říká mi, že jsem blbá, že jsem to za ta léta našeho manželství považovala za normální. Až časem mi začalo docházet, že jiní muži takto s ženami nemluví, že mě ten můj ponižoval a vlastně psychicky týral,“ říká Jana.
Život s lidmi, kteří své partnery či blízké zraňují slovy, bývá těžký. Zpravidla však ani oni sami nejsou spokojení.
„Když říkáte nebo si myslíte negativní slova o sobě nebo o někom jiném, o nějaké situaci nebo dokonce o světě velkém, váš život je jejich těžkou energií stahován dolů,“ uvedla Sharon Klingerová, autorka bestseleru Síla slov.
„Verbálního násilí se častěji dopouštějí ženy než muži. Muži bývají ve vztahu těmi, kteří častěji páchají násilí fyzické,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. Ale dodává, že právě násilí verbální, tedy slovní, může a často bývá stejně nebezpečné a zraňující jako třeba facka. Potíž je v tom, že bývá dlouhodobé. Tak dlouhodobé, že se v mnoha vztazích stane normou, kterou přijmou obě strany.
Protože, pokud se jedná o vztah mezi lidmi, kteří jsou k sobě citově připoutáni, slova, která si vyměňují na ně mají velký vliv.
Jestliže muž miluje ženu a ona mu několikrát řekne, že je nemožný, dotyčný o sobě často začne pochybovat, ztrácí sebevědomí. A pak už není tak silný a sebejistý, aby řekl to, co by logicky říct měl. A sice: ‚Aha, tak proč se mnou jsi, když jsem tak nemožný? Takže končíme, ahoj.“ Bohužel, více je případů, kdy lidé slovní ponižování a urážky léta snášejí. A co je nejhorší, mnohdy se takový model chování v rodinách přenáší z generace na generaci.
Když se pětačtyřicetiletá Naďa seznámila s o pět let starším Janem, byla přesvědčená, že ji potkalo životní štěstí. „V tom věku jsem už moc nepočítala, že potkám pohledného, chytrého, veselého mužského. Byl sice poněkud dominantní, ale mě se to líbilo. Když mě poprvé vzal ke svým rodičům, zděsila jsem se. Jeho táta ležel na gauči a když jsem vešla, nezvedl se. Jen řekl: „Tak to je ten tvůj další objev, Honzo?“ Stála jsem tak jak tvrdé Y. Poté Honzova máma řekla, že máme jít ke stolu a když její muž nešel, zakřičela, ať zvedne tu svou línou prdel. Do toho přišel Honzův brácha, řekl, že to hrozné, že mají zase svíčkovou, naložil si jí plný talíř a odešel s ním k televizi. Přitom to byla takzvaně normální rodina, máma má středoškolské vzdělání, táta byl truhlář, Honza je inženýr, jeho brácha taky. Honzovi takové chování evidentně připadalo normální. Když jsme pak chtěli jet na výlet a já se trochu zpozdila, řekl mi, že mi to trvá a ať pohnu zadkem. Zanedlouho jsme se rozešli. Najednou mi spousta slov, které říkal, začala vadit. Uvědomila jsem si, že nechci žít v prostředí, kde se lidé ponižují, urážejí, i když Honza nechápal, co mi vadí a říkal, že přece jde o legraci,“ vypráví Naďa.
Psychologové mají seznam situací, kdy se jedná o verbální násilí či ponižování, které rozhodně nemá být považováno za neškodné žertování.
Patří mezi ně například vytváření pocitů viny. Když se něco nepříjemného stane a partner či někdo nám blízký řekne: to je kvůli tobě, ty za to můžeš. Dalším jevem je, že dotyčný používá vůči nám sarkastické a ironické poznámky a to nejčastěji, když má takzvané publikum. Před známými, před rodinou a podobně. Když mu řekneme, že je nám to nepříjemné, tvrdí, že přece jde jen o legraci, že jsme přecitlivělí. Často se taková situace projevuje ponižujícími poznámkami typu: tomu nerozumíš, to nemůžeš vědět, tohle jsi nezažil.
Je pravdou, že někteří lidé jsou více citliví a nemají smysl pro humor. Takže jim může vadit slovíčko, které by jiní považovali za neškodnou legraci. Pokud však jde o vztahy, ve kterých se lidé mají rádi, neměla by v takových případech druhá strana taková slova používat, měla by respektovat, že mluví s člověkem citlivým. Protože verbální agrese je vlastně projevem nedostatek respektu a lásky.