Jdu setmělou ulicí a jsem jen nicka v prostoru.
Nikdo tu není, jenom já a měsíc, který se mi vysmívá.
Pomáhám všude, kde se dá, a někdy jsem z toho zdrcená.
Tma mě nutí přemýšlet, zda dělám dobře, když snažím se všem vyhovět.
Cítím jen únavu a žádný vděk a stále se snažím odpouštět.
Tma mě halí do svých sítí a tam v dáli snad světlo pro mě svítí.
Život je dar a já ke světlu pospíchám.