Nacionalizmus a identita
Varování předem
Španělé se o to, co si o nich myslí jiné národy, příliš nezajímají, ale zároveň nejsou ani nijak zvlášť patriotičtí. …
Španělé barvy své vlajky znají, protože jsou přesvědčeni, že červená znázorňuje býčí krev a žlutá písek, na němž tento býk zhyne. Býk coby symbol jejich země se jim líbí, protože je dojímá tradice a pompéznost zápasu člověka se zvířetem. …
Když nacionalizmus dokáže být zábavný, tak se Španělé stanou horečnatými nacionalisty. Ještě totiž nezapomněli, jak to bylo v roce 1992 legrační, když se jim k jejich vlastnímu překvapení podařilo v Barceloně zorganizovat olympijské hry. …
Vlastenecká pýcha na dosažené fotbalové úspěchy obyčejně vzkypí během utkání světového šampionátu. Kdyby však Španělsko vypadlo předčasně, tak Španělé svou loajalitu s radostí přesměrují na jakoukoliv jinou zemi, jejíž hráči prokazují elán a nadšení. Obvykle na nějakou jihoamerickou.
Oči mají přilepeny na televizních obrazovkách také při sledování ceremonie udílení Oskarů, kde je nominován španělský film, ani ne tak proto, že by chtěli, aby vyhrál, ale hlavně proto, že je to skvělý důvod k probdění celé noci. Dny ve Španělsku jsou určeny pro siesty a noci pro slavnostní fiesty.
Jak vidí ostatní
Španělé si existenci jiných národů uvědomují pouze tehdy, když navštíví jejich zemi a opravdu se jim tam líbí. Zcela naopak je tomu s lidmi a zeměmi, kde se otravují. Například v Anglii jim chybí noční život, nechutná jim místní pivo a lidé jim připadají nudní.
Pokud jde o zbylé národy, Španělé mezi nimi příliš velký rozdíl nevidí. Rakušané, Číňané, Holanďané, Francouzi, Němci, Italové, Japonci, Češi – ti všichni jsou extranjeros (cizinci), což není sice zrovna hanba, ale přesto se jim posměšně říká „guiri“. Je to odvozenina od slova guirigay, což znamená hatmatilka, tedy řeč, kterou očividně většina cizinců mluví.
Jak je vidí ostatní
Španělé jsou vnímáni jako hluční a bezohlední. Na schůzky – pokud vůbec přijdou – chodí vždy pozdě, jsou naprosto nespolehliví a zdánlivě nikdy nechodí spát, tedy s výjimkou odpoledne. Nejhorší však je, že se ke stížnostem zdají být zcela lhostejní a s pokrčením ramen odmítají jakoukoliv kritiku.
Největším regionem je Andalusie, která je také nejteplejší a nejchudší. Její obyvatelé jsou nejtemperamentnější a předvádí ty nejvzrušivější tance, hudbu a pestrobarevné kostýmy. Takže cestovním kancelářím byl tento region představen jako to pravé Španělsko. Je však velmi obtížné si představit Anadalusany a Galicijce, jak sedí u jednoho stolu, pojídají kousky chleba s česnekem namáčené v olivovém oleji a přitom se dohadují, kdo z nich je více Španěl než ten druhý.
Jak vidí jeden druhého
Říká se, že Španělsko není ani tak zemí či státem, jako spíše konceptem. Realitou je společnost složená ze silných regionálních teritorií a identit. Toto se ještě komplikuje spornou záležitostí jazyků.
V 15. století, když se Isabela a Ferdinand vzali a sjednotili kastilský a aragonský region, zdálo se, že nastane pořádek, a castellano, jazyk, kterým hovořila Isabela, se stal akceptovanou formou komunikace. Ale jak běžel čas, tak se různé oblasti rozhodly, že budou demonstrovat svou nezávislost, a začaly mluvit jazyky odlišnými.
Když Franko zvítězil v neobčanské válce roku 1939, snažil se zemi sjednotit tím, že tento nesmysl zakázal. Jediným výsledkem jeho snažení bylo, že se tyto pokusy uchýlily do ilegality. Jakmile zemřel, tak se všichni odkudsi vyškrábali, zamávali vlajkami a začali vyřvávat cosi o svobodě. …
V Španělsku je 17 … regionů, každý se svým hlavním městem, vlajkou a legislativou. Mnohé regiony si pohrávají s myšlenkou, že také zavedou jiný jazyk. Avšak čím hlouběji na jih cestujete, slunce zaplaťpánbůh stále více praží, siesty jsou delší a nadšení pro zavádění nových slovníků opadává.
Andalusané, Aragonci, Baskové, Katalánci, Galicijci a Valenťané si myslí, že jsou navzájem odlišní, ale ještě odlišnějšími se cítí být od cizinců. Zhruba tak daleko zachází jejich nacionalizmus. Svými separatistickými vlajkami mávají raději než národním praporem, protože odlišné barvy se jim líbí. Ale ti, co tyto pocity demonstrují a diskutují o nich, jsou politicky orientovaní studenti či zpolitizovaní intelektuálové, nikoliv většina, které je to úplně jedno.
Toto pravidlo však má jednu výjimku. Zeptejte se Katalánce, zda se cítí být nacionalistou či vůbec patriotem, a odpoví vám vášnivě, že ano. Za svou vlast však nepokládá Španělsko, ale Katalánsko.
Jak vidí sami sebe
Španělé – pokud o něčem takovém vůbec přemýšlí – o čemž se dá s úspěchem pochybovat – sami sebe vidí jako naprosto přijatelné lidi uprostřed světa, kde mnoho takových dalších není.
Literatura: Launay, D.: Xenofobní průvodce. Španělé. Praha, Nakladatelství XYZ, 2011.
Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autor se narodil francouzským rodičům v Londýně, dostal anglické vzdělání a skončil ve Francii. Žije ve Španělsku, mluví třemi jazyky.
