Čísla Českého statistického úřadu mluví jasně: za poslední čtyři roky se zvýšil počet rozvedených lidí ve věku nad šedesát let o patnáct procent.
Jak to vypadá v praxi, ukazuje příklad z jedné pražské rodiny. Jan a Kamila se rozvedli loni, oběma bylo šedesát tři let. Oba tvrdí, že se na rozvodu shodli. Prodali dům, koupili si každý menší byt a rozhodli se, že si budou takzvaně užívat zbytek života. „Opravdu jsme už žili vedle sebe, ne spolu. Já mám své zájmy, žena také. Neměli jsme si co říct už od doby, co děti dospěly a zařídily si své životy, ale v poslední době jsme si vyloženě lezli na nervy. Než se do smrti hádat, lepší je jít od sebe,“ říkal Jan. Půl roku po rozvodu těžce onemocněl. Po dvou měsících v nemocnici téměř přestal chodit a nebyl schopen být sám bez pomoci druhých. Dcera mu zařídila pečovatelskou službu, se kterou se střídá. Jezdí mu pomáhat čtyřikrát do týdne. „Jezdí za mnou přes celou Prahu, přitom má tři děti a náročné zaměstnání. Do toho onemocněla i moje bývalá žena. Ošklivě si zlomila nohu, přidaly se další komplikace. Takže dcera ještě jezdí pomáhat i jí. Říká, že kdybychom zůstali spolu, obhospodařila by nás oba najednou, ale takto jsme jí dost zkomplikovali život. Uznávám, že být sám na stará kolena je riskantní, ale dokud to člověk nezažije, nechápe to. Dokonce si teď s bývalou ženou často voláme, sdělujeme si, jak mizerně jsme dopadli a mluvíme teď spolu víc, než když jsme žili společně,“ vypráví Jan.
„Rozvodů lidí vyššího věku přibývá a mají velký dopad na jejich rodiny. Pociťují je jejich děti, přestože jsou dospělé. Mohou se ocitnout v takzvané pasti mezi dvěma rodiči a jejich potřebami,“ uvádí se ve Zprávě o rodině 2020, kterou vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věci.
Zmiňuje se v ní současný fenomén, a sice to, že lidé ve věku kolem šedesátky se nyní velmi často starají o své rodiče. S tím, jak se lidé dožívají vysokého věku, jsou čím dál častěji odkázáni na pomoc druhých a tak není výjimkou, že sedmdesátníci pečují o devadesátileté rodiče. Což přináší spoustu problémů, protože ti sedmdesátníci jsou vyčerpaní, často nemocní a mnohdy by už sami potřebovali pomoc. A rozvody ve vyšším věku tuto skutečnost ještě komplikují. Lidé se mnohdy budou starat o staré rodiče z nichž každý má svou domácnost.
Přesně toto zažívá třiapadesátiletá Iva z Ostravska. „Naši se před pár lety rozvedli. Každý z nich už zůstal sám. Já teď běhám mezi nimi a nevím, co dříve. Tátovi chodím vařit a uklízet, je dost nepraktický a navíc začíná přicházet o zrak. Máma prodělala onkologické onemocnění, teď se zotavuje, tak jí také musím pomáhat. Už mám kvůli tomu problémy doma, protože manžel celkem pochopitelně strádá. Nemám čas na vlastní domácnost a když už přijdu domů, jsem unavená, podrážděná. Myslím, že rozvod ve vysokém věku je hloupost. Pokud nejde o něco strašného jako je násilí nebo alkoholismus, jsem přesvědčena, že při troše tolerance by spolu už lidé vydržet mohli,“ tvrdí.
Podle Zprávy o rodině je důvodů pro rozvody v seniorském věku několik. Patří mezi ně to, že si lidé představují, že sami prožijí aktivní zbytek života. „Nezapomínejme, že rozvod nyní není stigma jako dříve,“ komentoval zprávu psycholog Jan Kuhlánek z Psychoterapie Anděl. A dodává: „Rozvádějí se především lidé, kteří si to ekonomicky mohou dovolit. Takoví, kteří vědí, že se jeden bez druhého ve vyšším věku obejdou.“
Zpráva o rodině zmiňuje zajímavou skutečnost. Kdyby si více lidí vyššího věku mohlo ekonomicky rozvod dovolit, bylo by jich ještě mnohem více. Jenže rozvod zpravidla minimálně pro jednoho z páru přináší změnu finanční situace. „Zejména osamělé ženy seniorky mají finanční potíže. Rozvedeným nenáleží vdovský důchod, přitom ten je považován za klíčovou dávku, která mnoho starších žen pomáhá udržet nad hranicí chudoby,“ uvedli autoři studie s tím, že mnozí senioři by se nyní klidně rádi rozvedli, ale vědí, že by si tím tak výrazně zkomplikovali ekonomickou situaci, že si raději řeknou, že spolu zůstanou, i když si lezou na nervy.
Většina lidí, kteří se rozhodli pro rozvod po šedesátce, už po něm zůstává sama. Někteří sice navážou krátkodobé známosti, ale lidí, kteří by v tomto věku našli kvalitní trvalý vztah, je minimum. Mnozí po něm ani netouží.
Na závěr ještě jeden příklad, který dokazuje, že si rozvádějící se senioři mnohdy neuvědomují, jak jejich rozhodnutí vnímají jejich blízcí. Patnáctiletá Veronika z Ostravy vypráví: „Babička s dědou se nedávno rozvedli. Děda se seznámil s novou paní. O prázdninách se celá rodina pohádala, protože děda chtěl, ať za ním jedu na týden na chatu, jak vždy jezdím. Ale já jsem nechtěla, ať je tam ta cizí žena. Děda řekl, že ona tam teď bude. Takže mě už chata nezajímá. Raději jsem byla týden u babičky, ta je sama. Jenže pak mi babička řekla, že právě ona se chtěla rozvést, že děda nechtěl. To mě zklamalo. Už nemám náladu jezdit ani za ní. Máma tvrdí, že musím týden k dědovi a týden k babičce, ale já už na to kašlu, už to není takové, jako když jsme na chatě bývali všichni.“
