Po upršeném říjnu a zamračeném listopadu převzal vládu poslední měsíc kalendářního roku - prosinec. Televizní zprávy o počasí i foto dne začalo hýřit obrázky se zasněženou krajinou. Dívala jsem se smutně z okna na setrvale šedivou krajinu v naší nadmořské výšce 170 m. A tu se mi v hlavě vylíhl nápad. Jako obvykle v takových případech jsem otevřela mapy a po krátkém uvažování jsem se zeptala manžela - odvezeš mě k rozcestníku pod Ostrým? A ten jako obvykle nezklamal a jen co jsem naplnila termosku horkou kávou, už jsme frčeli.
Moje předtucha nezklamala. České středohoří, vzdálené od nás asi 30 km, sice nebylo skoro vidět, ale jak jsme se přibližovali, hory začaly nabírat kontury. A za Lovošem se objevila bílá zima. Už jsem si představovala, že ventaroly na Borči jistě jedou, jen se z nich kouří, leč to nebyl můj cíl. Ostrý (553 m), nesoucí po staletí na svém temeni stejnojmennou zříceninu hradu, je ještě o kousíček dál. Uzoučké silničky byly pokryty sice tenoučkou, leč přece jenom bílou pokrývkou čerstvého sněhu. Propustila jsem řidiče a vydala se dychtivě - nikoliv poprvé - nahoru ku hradu.
Ztichlý spící les mi podle stop ukázal, že stejný nápad už měl i někdo jiný. K těm nemnoha stopám ve sněhu jsem přidávala své a zakrátko jsem se ocitla nahoře. Modrá obloha s dechberoucími výhledy se sice nekonala, ale já jsem se spokojila s výhledy takovými, jaké byly. Milešovka oděná v bílou se ztrácela v mraku, Milešov pod ní jsem měla jako na dlani. Zasněžené kamenné schody bez jakékoli možnosti se přidržet, vedoucí do prostoru hradu, jsem v polovině v zájmu svého zdraví raději vzdala. Nepotkala jsem ani živáčka. Vrátila jsem se dolů k silničce a vydala se po ní do Milešova. Louky podle lehce se svažující silnice jsou kompletně osázeny mladými stromečky. Pochodovala jsem s úsměvem na rtech až do okamžiku, kdy jsem v zatáčce uviděla podivné klikaté stopy a na jejich konci auto v příkopu a kousek od něj na druhé straně další. Jen jsem si pomyslela, že se to neklouže, seděla jsem na zemi. Naštěstí tyto nehody skončily dobře. Já jsem měla teplou bundu a auta bez jediného škrábnutí stačilo vytáhnout na silnici.
Zakrátko mě přivítal Milešov, obec přímo pod Milešovkou s barokním zámkem na skále. Ten však není určen k prohlídkám, nýbrž slouží potřebám domova pro seniory. V zámeckém parku je letohrádek z počátku 18. století vyzdobený freskami. Ten však pod novou střechou z roku 2016 žaluje a volá po další finanční injekci na pomoc s opravou.
Na malém zalesněném návrší poblíž najdeme kalvárii z roku 1747. Monumentální sousoší, umístěné později pro jeho ochranu pod střechu, není při zeleném olistění prakticky vidět. Neukazuje k němu žádná tabulka, vede k němu jen vyšlapaná stezka lesem a je dost těžké ho vyfotografovat. Lepší je udělat si výlet a podívat se na vlastní oči třeba cestou na Milešovku, která kolem vede.
Prosincový den rychle spěl k západu slunce, který kupodivu narůžověl obzor nad rybníčky za Milešovem, kde u autobusové zastávky byl cíl mého putování za sněhem. Spokojeně jsem si pomyslela, že snad nebylo letos poslední.
