Během jednoho týdne jsem zjistila, že konzervy smrdí všechny stejně, ať už je v nich hovězí, vepřové nebo drůbeží. Začala jsem vařit. Konec konců - čas jsem na to měla a mlsný jazyk také.
Zkušenosti s vařením jsem neměla skoro žádné. Moje maminka mne radši pověřila péčí o mladšího bratra a v kuchyni to zvládla bez nás. Takže moje kuchařské vědomosti končily u toho, že vařečka se drží za ten užší konec. Podle toho moje kuchařské začátky taky občas dopadly - ale já se utěšovala tím, že jediný strávník, který na to doplatí, jsem já sama.
Něco jsem přece jen od maminky odkoukala - dělávaly jsme spolu často bramborové knedlíky. Z vařených brambor, mouky a vajíčka. S chutí do toho - a za chvíli se knedlíky vařily. Když jsem je chtěla vyndat, v údivu jsem hleděla na hrnec plný rozsolovité hmoty v barvě khaki. Po knedlíkách ani památky. No co, uchopila jsem hrnec a nakráčela s ním na dvorek. Vyklopila jsem obsah hrnce slepicím paní domácí a potěšila se pohledem na to, jak si slepice pochutnávají. Alespoň někdo měl večeři, když ne já!
Jindy jsem udělala krupičnou kaši tak hustou, že jsem v hrnci málem zlomila vařečku. Další nezapomenutelná specialita byly kobližky. Dodnes nevím, proč v rozpáleném omastku zčernaly a klesly ke dnu. Nu což, smažení není zdravé...
Ale jednou jsem naopak udělala důležitý objev. Vzpomínala jsem na bramborové placky, které dělala kamarádky maminka. Měkounké a tenounké jako palačinky. A já ne a ne to trefit. Moje výrobky byly tlusté a tuhé. Až jednou jsem místo hrubé mouky, která mi došla, dala do brambor mouku hladkou. A zajásala jsem! To bylo ono!
Když jsem si namlouvala svého manžela, velice dobře se mi povedly kynuté knedlíky. Ale po svatbě je ne a ne uvařit tak, aby nebyly sražené. Nakonec jsem to vyřešila tím, že místo droždí jsem dávala kypřící prášek. Až moje maminka můj problém vyřešila: uvařila perfektní knedlíky a já zjistila, že jsem ty moje nechávala málo vykynout.
Vařili jsme taky na vandru. Když nám do kotlíku s hotovou polévkou spadla kanada, botu jsme vytáhli, polévku pojmenovali kanadskou a spravedlivě se o ní rozdělili. Přece nebudeme hlady!
Koho tenkrát napadlo ohřívat v ohni neotevřenou konzervu lunchmeatu, už nevím. Prý se v konzervě udělá štěrbinka a tou uteče přebytečná šťáva. Nezkoušejte to. Nám výbuch konzervy uhasil oheň a ten kus masa jsme našli, až když byl už zase studený. Kdyby katapultované části někoho trefily, mohl být zážitek ještě větší!
Komu se povedlo sekyrkou prorazit pánvičku těsně nad dnem, už taky nevím, ale pamatuji se na dietní smažení na této pánvi. Přebytečný tuk odtékal do ohně, takže jsme svým vynálezem předběhli dobu speciálního nádobí na opékání bez tuku !
Dneska je jiná doba. Svým dětem jsem vařila polévky, dušené maso se zeleninou i škubánky, doma dělané knedlíky, pekla jsem záviny, koláče i sušenky - ale lásku k vaření má jen nejstarší syn. Vyučil se kuchařem. Dcera se ve vaření příliš nevyžívá, ale dneska je taková nabídka nejrůznějších polotovarů, hotových knedlíků a mražených jídel, že opravdu nikoho nemusí stát u plotny zbytečně dlouho. Nejmladší syn si vzal za ženu dobrou kuchařku a sám se naučil vařit na vysokoškolských kolejích, takže v jeho rodině si vaření užívají. Co bude chutnat jejich dětem, až budou chodit do školy - na to si musím ještě počkat.
