Přátelé, tento text je závěr mé vzpomínkové knihy Návraty. Od léta 2019 jsem postupně vkládal některé kapitoly a také část básní. Tento doslov celou knihu uzavírá. Děkuji těm, kteří se u této mé výpovědi občas zastavili.
* * *
.…Kde to vlastně jsem? Starý Janáč přináší na tácu vychlazené půllitry kralupského piva, Jiří vytahuje z kapsy ohmatané mariášky, drobná Jana se ke mně vlastnicky tiskne a já ji nesměle líbám mezi potemnělými lobečskými domy. V křečovitém objetí se najednou snoubí realita s umírajícím snem. A já klopýtám přes ta nekonečná léta po cestě plné prachu a víry….
Putování krajem vzpomínek je u konce. Byla to dlouhá cesta. Na mezi pod nelahozevskou bažantnicí pořád stejně voní mateřídouška a na kopci nad utopeným ovčínem se stále ve větru vlní tráva. A někde tam dole zůstaly i naše první lásky, kamarádi i naše bláhové představy o životě. A na kralupském hřbitově zůstal i Jiří, přítel mi nejbližší, jako připomínka našeho společného mládí.
Jednou, ještě jako malý kluk, jsem si začal psát deník. Nevím, co mě to tenkrát napadlo. Vzal jsem si tlustý sešit a na jeho první stranu jsem si napsal. „Tento deník by neměl být žádným uměleckým dílem. Bude to jen skromná zpověď obyčejného člověka.“
Tak tu "skromnou zpověď" mám už konečně za sebou. A přichází po skutečně hodně dlouhých letech. Přiznám se, že jsem si po zkompletování této knihy docela oddechl. Ten ponor do mládí nebývá vždy jen příjemnou procházkou. Když člověk prochází v myšlenkách obrazy svého dětství a mládí, spatřuje většinou rozkvetlou krajinu, prozářenou sluncem a obrazem domova. Krajinu, možná i trochu zidealizovanou a vybájenou. Smějí se tam naši kamarádi i dávné lásky, natahují k nám ruce a volají nás zpět. Hned bych šel zpátky k vám. Hned. Ale vy všichni jste bohužel na hodně vzdáleném břehu, od kterého nás dělí čas. A proto nám nezbývá, než jen postesknout si nad mládím, které nám ukázalo záda, mnohdy i nad odcházejícím zdravím, ale pak se rychle vrátit zpět na zem. Do současné reality.
Co se vlastně splnilo z našich bláhových představ mládí? Můžeme dnes s jistotou tvrdit, že jsme chtěli to, nebo ono? Co vlastně způsobilo, že jsme dnes takoví a ne úplně jiní? Uzavřelo se mnoho kapitol, které blednou a pomalu stárnou. Kapitoly, které jsou poznamenané entuziazmem i afektovaností mládí. Jsou poznamenány problémy dozrávání i starostmi blížící se dospělosti. Ne každý se dokáže od své minulosti zcela odstřihnout. Přiznám se, že mně to příliš nejde. Vždyť minulost je nedílnou součástí naší osobnosti. I když nás osud jakýmkoli způsobem nasměroval a vedl, ve svém nitru zůstáváme stále stejní.
Když chce ale člověk lépe vyjádřit nějakou svou myšlenku, rád se uchyluje k citaci těch moudřejších, k výrokům klasiků pera, neboť oni dokážou v pár slovech či větách naprosto jasně vyjádřit to, na co jinému nestačí celá kniha. Važme si jich proto. I já se teď uchýlím k citaci, která podle mne mluví za všechna další slova. Je z předmluvy ke knize Modré ostrovy, českého básníka a velkého popularizátora polské literatury Františka Kvapila. Tato slova napsal krátce před svou smrtí v roce 1925:
„Při plavbě životem k ideálu, kdy se loď naší duše ocitne v divokém příboji zvířených vln trudů a strastí, ohlížíme se z ní tak rádi zpět na modré ostrovy, jež nám dříve kdys poskytly útulku, míru, osvěžení, byť i jen na krátký čas. Loď se však vzdaluje, unáší nás s sebou do nových krajů, modré ostrovy se znenáhla ztrácejí v mlze. A tu se vkrádá do srdce teskná myšlenka, že snad jsme na těch ostrovech nechali nejkrásnější doby svého života, jaké se nám už nevrátí nikdy. Ale vzpomínka, ten věrný strážce lidské duše, přivádí nás do nich opět, že v paměti naší nehasnou, neblednou, ale spíš se ještě zdají bližšími a zářnějšími."
K tomu není třeba již cokoli dodávat.
Jan Zelenka, 2015