Letí mraky, letím taky, křídla mám a babu vám dám … raz - dva - tři, už jdu!
(křičeli jsme při hře na babu v podvečer s dětmi od sousedů, ale to už je dávno)
Stává se vám to také, vyjdete z domu, pozvednete oči k obloze a s úžasem hledíte na to nebeské divadlo? Nad hlavou vám plují mraky. Někdy nádherné barvy, jindy neobvyklé tvary, pak zase lehounké obláčky a z toho těžká mračna těhotná deštěm. Někdy obloha vypadá, jakoby ji namaloval ten nejlepší malíř, rozmáchlé tahy štětcem a neskutečně namíchané barvy. Pak zase měl malíř splín a maloval podle své duše. Vypatlal všechnu šedou a tmavě modrou barvu.
Podle mě jsou mraky a mlhy z jednoho rance. Mrak ani mlhu nemůžeš jen tak odfouknout, zahnat ani zaříkáváním ovlivnit. Musíš se s jejich přítomností smířit a kochat se. Kochat se, pokud to ještě jde. Do jedné minuty se vejde spousta záběrů, spousta zachycených okamžiků z různých úhlů, a pokud fotografovi pomáhá světlo, vzniknou roztodivné kreace.
Vybrala jsem ze svého archívu několik fotografií mraků, pojďte se podívat.
A zítra, až vyjdete ven, zvedněte hlavu k obloze, třeba budete mít štěstí …
