Dříve se lidé scházeli nad pečlivě vedenými alby plnými fotografií. V některých rodinách jich byly desítky, dědily se z generace na generaci, patřilo k milým tradicím si čas od času nad nimi sednout. A pak znělo:
„Podívej, tady prababička vypadá úplně jako ty vypadáš dnes.“
„Dědo, co jsi to měl za účes?“
„Koukej, jaká byla máma kočka, když jí bylo osmnáct.“
„A tohle je domek, ve kterém se narodila tvoje prababička.“
Nyní rodinná alba většina lidí vytváří ve virtuálním prostoru. Dají se otevřít v počítači, v mobilu, ale velmi často je výsledkem spíše jen chaos. Prohlédneme si s rodinou či přáteli fotky, které jsme loni pořídili na dovolené, ale když bychom se chtěli podívat na rodinnou oslavu, na které ještě byla babička, která už tady není, často zní: „Ty, jo, kde jsme ty fotky tehdy ukládali, nevíš? Nebyly na disku v tvém starém notebooku? Ano v tom, co ti chcípnul? Ty jsi je nepřehrál na flešku? No tak to je v háji, to už je tím pádem nemáme.“
Čím dál více lidí se proto vrací ke takzvanému klasickému uchovávání vzpomínek. Nechávají si znovu fotografie tisknout, vytvářejí alba. Někteří lidé si vyprávění příbuzných nahrávají a uchovávají pak nahrávky. Rodiny si nechávají dělat profesionální snímky ve fotografických ateliérech. Vrací se to, co bylo běžné dříve.
„Žijeme velmi rychle. O to důležitější je zaznamenávat podstatné chvilky z rodinného života. Je elektronická doba, ale vzpomínky na papíře jsou prostě vzpomínky na papíře. Když se s dětmi uvelebíme na pohovce a listujeme albem, vybavujeme si zážitky spojené s fotkami, vyprávíme si . Tyto chvilky jsou emotivnější, než když hledáme v mobilu,“ říká Štěpánka Štrougalová, čtyřnásobná maminka, která pracuje v dětském centru Baby Club Juklík. Téma, jak dětem zachovat vzpomínky a informace o jejich předcích, ji velmi zajímá a má různé tipy, jak na to.
„Je skvělé, pokud se celá rodina domluví a nechá si třeba jednou za dva roky nebo za pět let udělat profesionální fotku přímo ve studiu. Někdy to bývá složité, babičkám a dědečkům se do ateliéru třeba nechce. Tak pozvěte fotografa k sobě domů, starší generace se tak cítí přirozeněji,“ uvádí.
Zdá se, že nás už přešlo nadšení z toho, že moderní technologie umožňují udělat tisíce momentek na mobil.
„Jednu dobu jsem pořád a všechno fotil na mobil jako šílený. Časem mi došlo, že ty fotky nemají hodnotu,“ říká pětapadesátiletý Adam, učitel a amatérský fotograf. „Dost jsem s tím rodinu otravoval, pořád jsem někomu strkal mobil před obličej, vzápětí mu fotky hned ukazoval. Teď se po
čase vracím ke kořenům. Mobilem už téměř nefotím, pořídil jsem si nový fotoaparát a přemýšlím, co a kdy zaznamenat. Začal jsem každý rok v prosinci fotit své děti, ženu, rodiče. Dělám to zatím jen čtyři roky, ale už teď vidím, jak je zajímavé pozorovat, jak se člověk za pouhé čtyři roky mění. Dělám jim portréty, pak je společně fotím o Vánocích. Myslím, že z toho vznikne pěkná tradice a našim potomkům po nás něco zůstane. Syn říká, že rozhodně chce v této tradici pokračovat,“ vypráví.
Jedna ostravská rodina poslala dotaz do společnosti Paměť národa, zda by neměli zájem zdokumentovat příběh jejich babičky. Ukázalo se, že jde o mimořádně zajímavou dámu, která byla za druhé světové války nasazená na práci v Německu, prožila bombardování Drážďan a další události, o kterých umí zajímavě vyprávět. Vznikl záznam, který je cenný nejen pro historiky, ale také způsobil překvapení v celé rodině. „Když nám dokumentaristé profesionálně natočený záznam s vyprávěním babičky dali, uvědomili jsme si, že jsme jí tak vlastně zajistili nesmrtelnost. Bylo to dojemné vyprávění. Rok poté babička zemřela. To, že máme její vyprávění a navíc je uloženo i v databázi podobných příběhů, nám připomnělo, jak v dnešní rychlé době často zapomínáme zaznamenávat do důležité. Byl to pro nás popud, že jsme sami, amatérsky, začali zaznamenávat i vyprávění našich dalších vzdálených příbuzných. I když jejich osudy nejsou dramatické a bude to sloužit jen rodině,“ vypráví Eva z Ostravska s tím, že si vyprávění babičky občas pouští, když má pocit, že se jí něco nedaří. „A hned si uvědomím, jak nyní máme oproti její generaci fajn život a splín je pryč,“ podotýká.
„Hlasové stopy jsou úchvatné. Člověk ocení, když si třeba za deset let pustí záznam, jak mu dítě vyprávělo své představy o budoucnosti, jak četlo v první třídě první řádky, jak reagovalo, když uvidělo rozsvícený vánoční stromeček. Ale pozor, pokud zvukové záznamy natáčíte mobilem, stáhněte je alespoň do dvou médií. Na disk do počítače na externí disk,“ připomíná Štěpánka Štrougalová.
Uchovávání vzpomínek je oblast, ve které mohou být moderní technologie skvělým pomocníkem a prostředkem k úspěchu, stejně tak jako nepřítelem, který veškeré dílo zničí. Takže ideální je najít si nějakou takzvanou zlatou střední cestu, která je využívá, ale zároveň člověka nedělá jejich otrokem.
Aby pak v rodině neznělo: „Nevíš, kam se ztratila ta fotka, na které babička vypadala jako Bardotka?“
Své vzpomínky můžete ukládat také do naší Pamětnice, elektronické kroniky portálu i60.cz. Do Pamětnice může každý registrovaný čtenář zaznamenávat zajímavé či významné události ze svého okolí – města, obce, ale i rodiny. Mohou to být události nejen současné, ale i z historie. Časová osa zaznamenává události od roku 0 po současnost. Můžete si přitom vybrat, zda chcete událost zveřejnit pro všechny čtenáře, anebo jen pro sebe (rodinné události). Můžete tak jednak spoluvytvářet společnou „kroniku České republiky“, anebo vlastní neveřejnou rodinnou kroniku.
