Zpoza proutěného košíku, stojícího na kuchyňské polici, na mne zírá jedno jablko. Je velké a krásně vybarvené do žlutočervena. Vážně teď přemýšlím o tom, zda ho mám sníst, nebo se nadále jen těšit z jeho krásné barvy. Předem už cítím na jazyku jeho sladkou a zároveň trochu nakyslou chuť. Je to neodolatelné nutkání. Ale pak mi blesklo hlavou: Když ho sním, proutěný košík osiří a to malebné zátiší bude zcela zničeno.
Mám, či nemám. Tento rozpor mne ničí. Stále váhám. Nakonec jsem natáhl ruku ke košíku. Z jablka vykoukla hlavička červíka.
„Dáš tu pazouru pryč, ty prevíte!“ zlostně vykřikl.
„Tohle je moje obydlí. Snad mi ho nechceš sežrat? A možná i se mnou. Fuj. To je ale hnus.“
Hluboce jsem se zastyděl.
„Tak mi to už odpusť,“ řekl jsem smířlivě. Ale v duchu jsem si řekl: co budeš dělat, troubo, až ti ten bejvák shnije. Škodolibě jsem se ještě zasmál a sáhl do lednice pro pivo.
O půlnoci jsem přece jen neodolal a vypravil se do kuchyně, podívat se na jablko. Leželo stále v proutěném košíku na polici a pěkně se tam vyjímalo. Opatrně našlapuji, abych nevzbudil toho jeho zlostného obyvatele.
Povedlo se. Chvíli jsem se na jablko hladově díval. Ale pak jsem neodolal. Rychle jsem sáhl do košíku, uchopil jablko do dlaně a s chutí se do něho zakousl. Červíček ani nestačil protestovat. Snědl jsem rychle celé jablko i s jádřincem a jeho obyvatelem.
Ale jablko je, při všech svých pozitivních vlastnostech, přece jen prevít. S pivem se totiž vůbec nemá rádo. Za půl hodiny to ve mně začalo kvasit a vřít. Vzpomněl jsem si na toho zlostného červíčka. Přece jen se mi, ten rošťák, pomstil. Zbytek noci jsem už bohužel proběhal.