Přátelé, každý si tady chodí po výletech, až jsem z toho dostal mindrák, že pořád sedím doma a snažím se v potu tváře napsat něco geniálního. Nic geniálního jsem zatím sice nevytvořil, ale říkám si - co kdyby. Přece se říká, když se štěstí unaví, sedne si i na .... Vidíte, a teď jsem právě zapomněl, na koho si má vlastně sednout. Trpělivě však čekám.
Při prohlížení íčka na mne sedl právě již zmíněný mindrák. Mnozí z vás nás pilně zásobují informacemi a krásnými záběry ze svých cest a procházek, a tak mne, místo bledé závisti, popadla najednou ta správná touha také si někam vyrazit. A pochlubit se ostatním. Chystal jsem se sice ukázat Věrce podzimní nádheru našeho nejbližšího okolí, tzn. chráněnou přírodní oblast Bílé stráně, zdvihající se na sever od města podél Pokratického potoka až do výše 350 metrů n. m., ale mrcha osud mi to zapověděl. V povětří pořád totiž létá to virové svinstvo, a tak nám naše vláda, ale hlavně naše vlastní opatrnost podobné návštěvy zatrhla. Musím bohužel vyrazit sám. Tedy, sám ne. Společnost mi v takovém případě dělá jedna, docela malá a děsně chlupatá ženská.
Je sobota, 14.00 hodin, Britney dostala košík, aby zase nesežrala něco nepatřičného, do kapsy vklouzl foťák a já jsem doma záměrně zamkl i svou artrózu. Na cestě by mi akorát překážela. Oba pak míříme nejsevernější městskou Mlýnskou ulicí k Pokratickému rybníku. Slunce, vědomo si své předchozí absence, svítí jako o závod, klima je příjemné, a tak mohu rozepnout bundu a vnímat toužebně očekávaný příval sluneční energie. Pro malou Britney je to po velmi dlouhé době neznámá cesta, tak očuchává každou travičku a každých pár metrů značkuje. Kde na to bere, to nevím, protože dnes v noci udělala opět v kuchyni velkou louži.
Pokratický potok se po letním suchu přece jen vzpamatoval, a tak nás cestou provází příjemné šumění spěchající vody. Pohled na rybník není nijak vábný. Vodou se nasytil teprve v nedávných dnech, a tak je celý zarostlý řasami a žabincem. Ale krásně čistý a příjemně vonící vzdoušek je jako balzám na duši, trápenou neustále katastrofickými zprávami médií.
Obešli jsme rybník a zamířili vzhůru k cestě, která se vine asi prostředkem svahu. Pohled do prudkého svahu nahoru k Bílým stráním mi řekl, že tohle tedy ne. Abych raději šetřil nohy a plíce. Je to dost neuvěřitelné, ale já, po sedmi letech bydlení v Litoměřicích, teď procházím místy, kde jsem ještě nikdy nebyl. Počáteční předsevzetí, jít pouze k rybníku a tam se otočit a jít zpátky domů, je to tam. A tak jdu vstříc neznámu. Britney se prodírá trávou a bahnitou cestou a občas se zastaví a otočí se na mne. Určitě si myslí, jestli jsem se nezbláznil.
Cestou potkávám dvě seniorky asi v mém věku, a tak si chvíli povídáme. Je to příjemné intermezzo. Hlavně jsem jim poradil, kam až mají vylézt, aby si to řádně vychutnaly. Tedy, až tam, kam já už určitě nepolezu. Ale ony vypadají natěšeně a zdravě. Určitě to zvládnou.
Pohledy na krajinu kolem jsou neobyčejně příjemné a pro mne nové a nohy dávají pokoj a Britney šlape a nic neříká.
Kousek před zahrádkami Skalice to otáčíme a míříme opět kousek dolů k cestě, vedoucí kolem potoka. Nemám krokoměr, jako mnohé zdejší cestovatelky, tak odhaduji naši vycházku asi na čtyři kilometry. V tomto terénu je to pro mne a staršího pejska až dost. Na cestě u chatek jsme už v civilizaci. Po hodině a půl docházíme k našemu paneláku. Britney se vrhla hladově na granule a já jsem měl najednou dilema. Léky na tlak, nebo Merlot. Můžete hádat. Ale asi uhodnete. V takovém případě vždy vítězí to moje horší já.
Ale na závěr přece jen jedna, již starší báseň. Užívejte si, tento čas podzimní, co nejlépe v pohodě se svými blízkými.