Podle něho jsme si zvykli, že všechno funguje a skoro všechno můžeme, a teď najednou musíme zvládat nečekané překážky. Jan Burian je součástí velké umělecké rodiny, jeho otcem je divadelník Emil František Burian a v kultuře se pohybují i jeho děti - například syn Jiří, muzikant, vystupuje jako Kapitán Demo.
Jak se právě žije člověku, který byl celý život zvyklý na kontakt s publikem a procestoval celý svět?
Není to jednoduché, ale rozhodně se nehodlám nějak deprimovat nebo dokonce upadat do „blbé nálady“. Stejská se mi zejména po Portugalsku a po Islandu, ale věřím, že se časem zase hranice otevřou. Koncerty mi chybí velmi, ale jsem doma a skládám nové písničky, připravuji si materiály pro novou knihu, dělám internetové pořady a uklízím si v hlavě.
Na jedné straně můžeme v současné době vidět občanskou vlnu podpory zmrazené kultury, na druhé slyšíme od prezidenta výroky o tom, že „umělci vytvořili svá nejkrásnější díla tehdy, když byli hladoví“. Dokáže vás to ještě „nadzvednout“?
Možná si ten hlad představujeme jinak. Pan Zeman neví, o čem mluví, protože nikdy nic netvořil, spíš naopak, zničil, co mohl. Vysílá do světa jednu frázi za druhou, něco, co někde slyšel nebo vyčetl. Ten hlad, o kterém bychom mohli mluvit, je jiného druhu – je to přirozená touha po tom tvořit něco, co má smysl, co člověka přivede k nějakému poznání sebe sama a tak trochu ho tím vylepší nebo i zkrášlí. To nemá co dělat s tím, že lidé tvořiví a podnikaví teď ztrácejí práci a nemají dostatečnou podporu společnosti a jejích představitelů.
Podlehnout trudomyslnosti je dnes vcelku jednoduché, stačí si poslouchat nebo číst zprávy. Jak média v současné situaci vnímáte jako vystudovaný novinář?
To, co se děje, je jen důsledek teze, která se usadila v hlavách mnoha lidí kolem médií. Že totiž informace je zboží a oni je prodávají. Takže prodávají jen ty informace, které jim zvyšují sledovanost a vynášejí peníze. Je to nebezpečná myšlenka a často teď bohužel převládá. Co s tím? Snad jedině hledat takové zdroje informací, které tento dojem nebudí a hlavně hledat jich víc, aby člověk mohl přemýšlet a zvažovat různé názory a nebyl tak snadno manipulovatelný. Čtenářská či konzumentská lenost je velice nebezpečná. Ale pořád tu máme svobodu slova a novináře, kteří se nebojí a nenechají koupit. Takže hodně záleží na nás samotných, abychom si je našli a té trudnomyslnosti nepodléhali...
Vidíte na dnešní „zavirované“ době něco pozitivního?
Samozřejmě. Každé potíže a jejich překonávání nás obohacují. Zvykli jsme si, že všechno funguje a skoro všechno můžeme, a teď najednou musíme zvládat nečekané překážky. Tak máme příležitost třeba možné začít se věnovat věcem, které jsme pořád odkládali. Cokoli – například napsat dopis někomu, komu jsme chtěli psát a neměli na to čas, přečíst si to, co jsme chtěli už dávno, nebo si třeba srovnat knihovnu, uklidit garáž nebo šatník, věnovat se rodinným rodokmenům. Jen se hroutit a dívat se donekonečna na roušky v televizi, je nesmysl. Není konec světa.
Restrikce, jaké jsme od listopadu 1989 nezažili, strach a obavy na jedné straně i zlehčování na druhé, virus jako politické téma, radikálně omezená kultura i sport, osekaná svoboda... Už jste se napsal písničku reflektující letošní rok?
Napsal jsem asi dvanáct písní na nové album, ale přiznám se, že se nezabývám tím, že bych psal texty jako články do novin a nedělám satiru. Pocity ze života se v těch písních objevují jinak, snad zvnitřku. Příklad: mám tam třeba text o tom, že nejhorší ze všeho je lhostejnost. A to snad ten letošní rok také docela dobře reflektuje, ne?
Myslíte si, že současná situace může vést ve společnosti i politice k přehodnocení toho, co je v životě důležité?
Rád bych věřil, že se poučíme, ale jistý si nejsem. Spíš si myslím, že až odejde ta epidemie, brzy na to zapomeneme. Je to jen jedna epizoda naší historie a my máme krátkou paměť. Ale doufám, že aspoň v něčem a aspoň někdo na tuhle zkušenost nezapomene a že nejsme takoví zoufalci bez paměti. To se ukázalo třeba i na našem pohledu na jiné historické epochy. Třeba na hrůzy, které přinesl komunismus, jsme tak úplně nezapomněli, i když spousta nesamostatně myslících lidí nás přesvědčuje, jak jsme se měli tenkrát dobře.
Na svých cestách jste poznal řadu zemí, národů i konkrétních lidí. Jak byste charakterizoval Čechy, kdybyste se na ně díval „zvenčí“?
Myslím, že v současnosti na tom nejsme nejlíp. Možná dokonce procházíme velmi nelehkou krizí hodnot. Nejsme solidární se světem, často se chováme, jako by neexistoval, jako byhom byli obklopeni samými nepřáteli. Snad to přežívá z období komunismu, to nevím. Nebo ještě z doby husitské? Ten nezájem o dění ve světě je drtivý a nebýt některých odvážných lidí, jako je třeba společnost Človek v tísni, někteří zdravotníci, reportéři nebo vojáci, tak by bilance byla strašná. Vypadali bychom jen jako ubozí, do sebe zahledění sobci.
Sepsal jste rodinnou kroniku i knihu o svém otci, Emilu Františku Burianovi. Co vám zkoumání rodinné historie přineslo pro vás osobně?
Bylo to především zábavné a poučné hledat své kořeny, různé rodové souvislosti a v případě otce i sledovat ten jeho zápas se dvěma totalitami a jeho vítězství i porážky.
Emil František Burian byl jedním ze symbolů divadelní avantgardy, vy máte za sebou padesátiletou dráhu písničkáře. A kulturní “klan“ Burianů pokračuje dál: váš syn Jiří se stylizuje jako Kapitán Demo, muzikantem je i druhý syn Jan, dcera Zuzana se zase věnuje divadlu. Vedl jste děti k umělecké dráze?
Nevím. Možná vedl, možná by to dělali stejně. Máme to v genech, jako některé rodiny jsou právnické, lékařské nebo řemeslnické. Co je asi důležitější, je snaha o stavovskou poctivost. Neprodávat svůj talent, ale ponechat si co největší svobodu a nezávislost. A nevyměnit je za slávu ani za peníze. To se výchovou snad dá trochu ovlivnit.
V jedné písničce jste napsal: „Některé staré ženy se jenom tak tváří, jakoby zaskočeny tím hloupým stářím“. Vy za rok a půl oslavíte sedmdesátiny. Zaskakuje vás v něčem – v tom dobrém i špatném - rostoucí věk?
Možná hlavně tím, jak to všechno rychle letí. Jinak mě odjakživa zaskakuje život jako takový. Pořád mě něco překvapuje a musím se s tím učit žít. V tomhle souboji se stářím se snažím poučovat od různých jiných lidí, kteří na tom byli nebo jsou stejně. A hlavně si nemyslet, že stáří je nějaká nemoc. Má spoustu zajímavých stránek a mělo by to být období, kdy člověk chápe, co nejvíc věcí. Jen nesmí brát sám sebe zase moc vážně.
Ve svém pracovním životě se spojujete s mladými muzikanty. Jak vnímáte své vrstevníky?
Spousty svých vrstevníků si nesmírně vážím a obdivuji je, jací jsou a co dovedou, co hlásají. Nemusejí to být zrovna umělci, ale třeba i takzvaní prostí lidé, kteří přirozeně dospěli k jakési životní moudrosti. A moudrosti je nám velmi třeba, je to vzácné koření a rozhodně nepřichází automaticky s věkem. Záleží na nás, abychom se neuzavřeli v sobě a nedostali tu nebezpečnou chorobu, jíž můžeme říkat třeba „syndrom Děda Vševěda“. To má pak člověk na všechno odpověď, nebo ho ty otázky už ani nezajímají. Stáří znamená přestat být zvědavý a zastavit se ve vývoji.
