O knihách a knihovnách
FOTO: autor

O knihách a knihovnách

11. 10. 2020

Mám toho rád docela hodně. Svou rodinu, našeho malého pejska, svoji pracovnu, slunce na obloze, šplouchání moře a plno dalších věcí a činností. A taky mám rád knihy. Hodně knih. Některé, pravda, více, některé z nich už trochu méně. Ale jen o trochu. Rád se k některým z nich navracím, abych si znovu vychutnal jejich neopakovatelnou atmosféru a oživil v sobě emoce, které ve mně vždy tyto knihy vyvolávají. Nemá cenu tady jmenovat jednotlivé knihy a jejich autory. Byla jich celá řada.

Ty moje úplně první knihy odpočívaly v zaprášených a trochu zatuchlých regálech nelahozevské obecní knihovny a také doma, ve velké  knihovně otcově. Když jsem poprvé stoupal do prvního patra místního národního výboru po rozvrzaných dřevěných schodech, bylo mi asi šest a půl. Obecní knihovna krásně voněla starými knihami, na okně, vedoucím do dvora, stál v  barevném květináči muškát a za stolem seděl starý knihovník. Už ani nevím, jak se jmenoval.

Zatím, co se ostatní kluci honili venku za míčem, nebo za děvčaty, já hltal týden co týden přibližně sedm knih. Na každý den jednu. Byl jsem určitě prominentním návštěvníkem knihovny, vzhledem k četnosti svých výpůjček. A starý knihovník mi nechával pod pultem nedostatkové mayovky a verneovky. Staré a potrhané, vesměs Vilímkovo vydání s ilustracemi pánů Rouxe a Benetta. Ale nebyly to jen mayovky nebo verneovky. Příliš jsem si nevybíral a četl jsem úplně vše. Rolanda, Nexöho, Viktora Huga, ruskou klasiku. Dokonce i Ažajevův budovatelský román Daleko od Moskvy, nebo od Ketlinské Stráž na Amuru. Otcovu uzamčenou knihovnu jsem přečetl úplně celou, včetně knihy o manželství, které jsem v deseti letech moc nerozuměl. Pohádky, ani leporela se zvířátky mě nikdy příliš nezajímaly. A vedle knih, které jsem četl, ležel vždy atlas. Starý, ošoupaný školní atlas. Vzrušovala mne cizokrajná jména zemí a měst a řek, která voněla dálkami. Honolulu, Papeete, Rio de Janeiro.

Stovky knih, přečtených za léta dětství, vytvořily v mojí duši obrazy až sentimentálně krásné, obrazy dalekých krajin i drsných příběhů. Jestli něco tehdy formovalo moji osobnost, byly to především knihy. Ať už to byla Babička Boženy Němcové, nebo verneovky, Karolina Světlá, či Karel May. Člověka, který nebyl nikdy Old Shatterhandem, Vinettouem, Kara ben Nemsim, Cyrusem Smithem, kapitánem Nemem a všemi těmi krásnými hrdiny, takového člověka je mi líto. Promarnil své dětství.

Když jsem však překonal dětské a pubertální období, množství mých týdenních výpůjček v místní knihovně se začalo povážlivě snižovat. Jako dospívající mladík jsem byl totiž fascinován nejen knihami, ale ještě dalšími fenomény, jako byla děvčata, nebo hospůdka u bratra Janáče s  příjemnou terasou nad plynoucí Vltavou. A ve snaze nějak zužitkovat zkušenosti z  těch stovek doposud přečtených knih, jsem začal v  potu tváře a s  mladickým entuziazmem v duši tvořit texty svoje. Dojmy, romantické sladkobolné stesky, básně. A ve velkém. Na čtení už tolik času nebylo.

Starý knihovník mezitím zemřel. Bylo mě to moc líto. Přišel knihovník nový, na klopě rudý odznak se srpem a kladivem a můj zájem o obecní knihovnu, tak krásně vonící dřevem starých regálů a stárnoucími knihami, pomalu, ale jistě upadal.

„Tak jsem tady udělal konečně pořádek,“ pravil mi jednoho dne, poté, co ze záznamů zjistil, že jsem pravděpodobně největší čtenář ve vsi, podle četnosti mých výpůjček.

„Tu brakovou literaturu, co byla na dně támhle té skříně, jsem nechal všechnu odvézt.“

Ta braková literatura, kterou nový knihovník zmínil, to byly především mayovky, knihy Fenimora Coopera, Olivera Curwooda a dalších populizátorů Divokého západu, spolu s některými tituly červené knihovny meziválečné provenience. Knihy Julese Vernea na indexu v té době zaplaťpánbůh nebyly.

V té chvíli mi připadalo, jako by umřel někdo mi hodně blízký. Pokud si vzpomínám, tak tohle byla moje knihovní derniéra. Už jsem tam stejně neměl co číst.

Když jsem po maturitě jezdil dva roky do vysočanské Pragovky, v pražských antikvariátech jsem objevil úplné poklady. Třeba ruskou klasiku. Čechova, Dostojevského, Gončarova, Tolstého, Turgeněva, Lermontova, Puškina, Němiroviče-Dančenka, Korolenka, s fascinujícím líčením života obyčejného ruského člověka. Vše v  jednotné edici Ruská knihovna, ve skvostné šedočervené, celoplátěné vazbě. Nádherné čtení. Jak Vilímkovo, tak i Ottovo nakladatelství dokázalo na přelomu devatenáctého a dvacátého století produkovat skutečně nádherné knihy. Jak svým obsahem, tak i znamenitou knihařinou. Dodnes zdobí svazky Ruské knihovny celou jednu polici mé knihovny.

Knihovny a antikvariáty jsou místa kouzel a tajemných objevů.  Procházím kolem starých, zašlých regálů, občas vezmu do rukou nějakou knihu, prohlédnu si jí a opět jí vracím zpět, abych se o kousek dál zastavil a celý obřad opakoval. A je mi přitom moc líto, že nemohu obsáhnout všechnu tu moudrost, která je v těch vystavených knihách obsažena.

Psáno v roce 2015.

 

* * *

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.