Po sobotním obědě a následné kávičce si hovím v křesle a klimbám, jako obvykle. Najednou slyším lupnutí na druhém křesle a důrazné: „Jdeme někam ven, přece se tady nebudeme celej den válet!“ Což, pokud jde o mě, já bych klidně mohla dnešní deštivý a celkově nevlídný den strávit zachumlaná v dece u knížky nebo u televize. Nebo se prostě jen tak placatit doma. Ale můj muž odjakživa zastával názor, že je potřeba každý den aspoň na chvilku vyrazit ven. Což doporučuje nejméně 9 z deseti lékařů. Těžko proti tomu něco namítat. Takže se poslušné obleču a za chvíli už stojím před domem. Kvůli zimě, mokru a nejistému počasí je kolo zavrženo a jde se pěšky. Tak kam? Třeba zkontrolovat Mamlase, jestli má zase roušku. Na jaře ji měl, přes léto mu ji sundali. Jak je na tom teď, když máme druhou corona vlnu?
Kdo je Mamlas? Je to první ze soch žďárského sochaře a malíře Michala Olšiaka. Postavil ji na místě, kde býval odjakživa několikatunový kámen, na kopci u remízku. Tak jsme tomu tedy aspoň říkali. Bylo to všeobecně oblíbené místo pro výlety. Jenže po Sametové se najednou kámen ztratil. Bylo to v době, kdy se hojně stavělo „podnikatelské baroko“, tak se říkalo, že si ten kámen někdo odvezl na zahradu. Každopádně kámen nebyl a Michala napadlo místo něho postavit betonovou sochu. Byla jeho první. A velmi úspěšná, takže pak postavil spoustu dalších.
U Bránského rybníka obvykle sedí rybáři, ale dnes zde žádný není vidět. Trasa pak pokračuje kolem hospůdky Na stezce nahoru ke Starému dvoru. Pod ohradami pro koně, které jsou dnes ovšem prázdné, dělám další (asi tisící) foto naší perly – poutního kostela na Zelené hoře. Je vidět, že hodně pršelo. Od stájí ve Starém dvoře až k vyhlídce je cesta blátivá a samá louže. No, a už to vidím - Mamlas je tentokrát bez ochrany.
Dalším postupným cílem je Hamroň, což je také Olšiakova socha. Vede sem žlutá turistická značka. Pod kopcem vpravo je přes louku vidět rybník Dívka, vlevo je pak rybník, kde se naše děti učily bruslit. Odjakživa jsme mu říkali Malá dívka. Mapa ale tvrdí Jedlovský rybník. To jsou tedy věci! Každopádně se tady přidává červená značka, která vede až k soše. Hamroň je taky bez roušky.
Dalším bodem dnešní procházky je jezírko Vápenice. Čili je třeba opustit červenou a pokračovat po nové cyklostezce podél silnice do Hamrů nad Sázavou až k železničnímu mostu. Cesta se zvedá a v nejvyšším bodě protíná červenou značku a vede dál po neznačené asfaltové silničce k lesu. Na rozcestí se pak přidá modrá značka, která vede k jezírku. Sem jsme často chodívali se síťkou lovit „blechy“ a komáří larvy pro akvarijní rybičky. Často si tady vzpomeneme na historku, kdy si děti cestu krátily čutáním do míče. Nepřestaly s tím ani u jezírka. Manžel je důrazně varoval, že až ten míč spadne do vody, že on tam pro něj rozhodně nepůjde. A co myslíte? Ano, samozřejmě: Mičuda skončila uprostřed jezírka a tatínek ji dětem obětavě vylovil. :-)
A teď už po žluté směrem k domovu. Pod Adamovým kopcem se připojí zelená, která na rozcestí Salvator, kde je spousta kůrovcového dřeva, odbočuje vlevo a vede ke studánce Salvátorka. Tam prostě musím. A už tady zase nejsou hrnečky. Asi kvůli covidu?? Na jaře taky zmizely, pak tady byly a už zase nejsou. Ale z dlaní se dá také napít. Voda je jako křen! :-)
A teď pořád po zelené až k Pilské nádrži. Tady se pak odbočí na cyklostezku, která vede kolem barokního hospodářského statku Lyra. Ten pravděpodobně také navrhl Jan Blažej Santini. A odsud už rovnou domů. Však taky začíná mrholit.
Toto je jedna z našich oblíbených tras, kudy jsme chodili nebo jezdili na kole, sami či s dětmi, nebo později s vnoučaty. Dneska to ale bylo jiné. Tentokrát byl se mnou můj muž už jenom v mých vzpomínkách. Je to skoro půl roku, co mu praskla aorta. Odešel náhle, bez varování, člověk plný síly a plánů … Vím, že mi nezbývá nic jiného než se tím smířit. Snad to někdy dokážu.
