V následujících několika textech se vrátím opět ke své vzpomínkové knize Návraty, ale k její druhé části,
kterou jsem psal v roce 2014.
Návraty
Pozdní letní slunce vytáhlo z domovů maminky s dětmi i staré penzisty, toužící si jen tak popovídat, jedno s kým, třeba jen o banalitách všedního dne. Posadilo je k četným kavárenským stolkům na náměstí nebo do klášterní zahrady ke kapučínu nebo dvojce vína. Příjemný čas.
Červené víno je prý mléko starců. Vzpomněl jsem si na toto rčení díky jedné zprávě, kterou mi napsala kolegyně z našeho klubu. Nemyslela to pochopitelně zle. Zdá se mi však, že je to velmi příhodné přirovnání. Sedí na mne dokonale. V klášterní zahradě pomalu upíjím dvojku svého mléka starců a tak trochu se závistí sleduji život kolem sebe. Pár mladých dvojic se živě baví u vedlejšího stolu a po pečlivě zastřiženém trávníku se honí děti a hlasitě při tom křičí. Čas mi už dávno vtiskl do ruky hůl a do duše dal trochu nostalgické vzpomínky. Hlavou mi nyní až nezdravě často probíhá pestrý kaleidoskop mého vzdáleného mládí. Ten pohled zpět mne ale vždycky trochu zabolí a rozruší. A já, skloněný před neúprosnou věčností času, mu šeptám v duchu docela malou prosbu. Ještě chvíli. Ještě se chci na okamžik ohlédnout. Ještě jsem nevyrovnal svůj účet.