Své o tom ví pan Zbyšek. Dlouhá léta bydlel s ženou Jaroslavou a dětmi v panelovém domě. Malý třípokojový byt nebyl ideální pro čtyřčlennou rodinu, ale nebylo zbytí, tedy spíše peněz. Když starší syn Jiří dospěl a našel si partnerku, se kterou se rozhodl vstoupit do manželství, napadlo ho, že by si mohl společně s rodiči pořídit rodinný dům.
"Ten nápad se nám líbil. Panelák jsem celá ta léta nesnášel, hned jsem si představoval, jak se ženou pracujeme na zahradě, hlídáme vnoučata, koupeme se společně v bazénu. A tak jsme se dohodli, že byt prodáme a než se dům postaví, budeme na chatě, kterou pak také pustíme," začíná povídání pan Zbyšek.
Bylo rozhodnuto. Jiří si vyřídil hypotéku na 1,5 milionu korun, rodiče prodali byt a za utržené peníze koupili pozemek a postavili dům, zbytek peněz na zařízení domu a úpravu zahrady věnovali Jiřímu rodiče z celoživotních úspor.
"Už při stavbě se dělaly úpravy v projektu tak, aby náklady byly co nejnižší. Místo samostatného vchodu a odděleného bytu 2+1 se postavil dům, ve kterém jsme na patře měli dva malé pokojíky a koupelnu, která měla být později společná s vnoučaty. Společný vchod a otevřené schodiště do poschodí znamenalo jen minimum soukromí, jak pro nás, tak synovu rodinu. A to byl problém," líčí Zbyšek.
Podle něho společné bydlení od začátku nedělalo dobrotu. Synova přítelkyně a později žena byla poměrně náročná. Vyžadovala, aby tchán s tchyní nechodili na zahradu v době, kdy na ni budou mladí, nepřála si, aby Zdeňkova žena nosila Jiřímu večeře nebo myla podlahu či okna v celém domě. "Žena se od začátku necítila v novém baráku jako ve svém domově. A hlavně jí vadilo, že se mladí často hádali, což bylo přes schodiště dost dobře slyšet. Když se o tom párkrát zmínila Jiřímu, byl oheň na střeše," vypráví dále Zbyšek.
Již postarším manželům začalo peklo. Jiřího žena Monika si přestala brát servítky, začala mluvit o tom, že by bylo dobré, kdyby rodiče přispívali Jiřímu nejen na vytápění a vodu, ale i na splátky hypotéky. A nakonec jim v afektu navrhla, aby si našli nějaký podnájem, že se to s nimi nedá vydržet.
"Manželku to totálně sebralo. Až tak, že začala mít vážné psychické problémy, které bylo nutné řešit s odborníky. Bohužel, její stav se každý měsíc zhoršoval, nakonec musela být hospitalizovaná a z nemocnice se už nevrátila. Nechci říkat, že je to všechno kvůli snaše, ale na jejím stavu se určitě podepsala," říká Zbyšek (pravé jméno i fotografii jsme na jeho žádost změnili - pozn. redakce).
Pozemek i dům je v katastru nemovitostí samozřejmě zapsán na Jiřího, který by bez finanční podpory rodičů nové bydlení nemohl postavit. Jenže rodiče si nijak neošetřili to, aby měli na bydlení v domě právní nárok.
"Je to takřka učebnicový příklad toho, že se v rodinách smluvní nastavení vztahů nevyužívá se zdůvodněním ´když jsme rodina, nebudeme přeci mezi sebou sepisovat smlouvy´. Nastálé spory se pak kvůli chybějícím smlouvám řeší jen velmi těžko. Spolubydlení dvou domácností je vždy lepší řešit tak, aby vznikly dvě samostatné bytové jednotky, které bude možné případně přenechat do užívání jinému nebo prodat, pokud se ukáže, že soužití dvou generací činí problémy," říká advokátka Simona Rašková. Podle ní by zejména starší lidé měli myslet na ústupovou variantu, aby si zajistili klidné stáří. "V případě, že by se samostatné jednotky vybudovat nedaly, je vhodné mít alespoň zřízeno věcné břemeno doživotního užívání, které seniora sestěhovaného s "mladými" zajistí napůříkald při nenadálém prodeji společného domu," dodává advokátka.
Zbyšek měl nakonec štěstí. Bydlení mu nabídla jeho švagrová, manželčina sestra, která před lety ovdověla. "Jsem za to moc vděčný, protože v dnešní době bych si těžko mohl dovolit platit pronájem. Veškeré úspory jsme vrazili do toho nešťastného domu. Už se tam nikdy nepodívám, se synem jsem po smrti manželky přestal komunikovat, ani nevím, jestli mají nějaké děti, nebo se rozvedli. Je to smutné, ale je to tak," uzavírá svůj příběh pan Zbyšek.
Doporučení
1. Pokud vaši potomci zatouží po společném bydlení, zvažte, zda jste v rodině schopni a ochotni dělat kompromisy
2. V případě, že se rozhodnete pro společné bydlení, propočítejte si, zda je nutné zbavovat se nemovitostí, které máte
3. Nesahejte na finanční rezervu, kterou máte
4. Společné bydlení by mělo mít dvě oddělené bytové jednotky se samostatnými vchody
5. Pokud nemůžete být spolumajiteli nemovitosti, nechejte si v ní alespoň zřídit věcné břemeno doživotního užívání
6. Nezasahujte do chodu rodiny vašeho potomka, byť s mnoha záležitostmi, které se v ní dějí, nesouhlasíte
