Seniorské sebetrasování: za tři dny desítka rizikových kontaktů, jeden s vážnými následky
Ilustrační foto: pixabay.com

Seniorské sebetrasování: za tři dny desítka rizikových kontaktů, jeden s vážnými následky

16. 9. 2020

Jsem důchodce, patřím tedy do skupiny, kterou koronavirus drtí nejvíce. A proto pečlivě sleduji zprávy o počtu nemocných, hospitalizovaných a mrtvých, ale hlavně kdy a kde si mám zacpat ústa rouškou, kde a kam si stříknout anticovid, kolikrát si denně umýt ruce.

Minulý týden jsem zaznamenal v médiích informaci o tom, jak hygieny nestíhají odbavovat osoby podezřelé z koronavirové nákazy a že by se tedy lidé měli takzvaně sebetrasovat. No, člověk nikdy neví, kdy na vás ta čínská potvora skočí, a tak jsem se rozhodl, že si to sebetrasování na tři dny vyzkouším, abych byl připraven a hygienikům ulevil. A takhle to dopadlo.

Pátek
Ráno se probouzím tradičně před šestou. Testuji krční páteř, otáčím se na manželku. Dýchá, a to pravidelně. Hlava zakloněná, směr vydechovaného vzduchu míří ke stropu. Částice aerosolu tak teoreticky dopadají i na můj polštář. Dech manželky není horký, tudíž riziko nákazy vyhodnocuji jako nulové.

Dopoledne jedeme na nákup, v sobotu totiž přijede dcera s s vnoučaty, žena potřebuje doplnit zásoby (nechápu, že ji nakupování i v tom věku stále baví). Ale tentokrát se těším - na kontakty do mého trasovacího přehledu.

Hned první kontakt je u shromaždiště nákupních vozíků. Slečna přede mnou zasunula svůj vozík do zástupu zamčených vozíků a bere si minci. Váhám, madlo vozíku je ještě teplé a plné virů. Vybírám si vozík z jiné řady. A představuji si, kdo ho asi tak přede mnou měl. Vjíždíme do obchodu, stříkáme si dezinfekci na ruce a míříme k regálům se zbožím. Žena nakládá, já mám jen funkci posunovače.

Průser. Asi dvouletá holčička sedící v nákupním autíčku (co děti mívají místo vozíku) upustí panenku. V momentě, kdy se pro ni shýbám, abych ji dítěti podal, totéž udělá maminka dítěte. Naše obličeje se ocitají asi deset centimetrů od sebe a moje i její ruka společně drží panenku. Cítím vůni parfému Christian Dior, pod rudou rtěnkou se blýskají nádherné bílé zuby. Všimám si hebké kůže na krku (takovou ráno po probuzení dávno nevídám). Kdykoliv jindy bych si tu situaci býval vychutnával co nejdéle, skloněni nad hračkou, ruku v ruce, líc na líc. Jenže pandemická hysterie zavelela" uskoč!" Zvedám se jako mladík, usměji se vychutnávám si něžné "děkuji".

Od této chvíle mě nakupování přestalo zajímat. Myslel jsem jen na ni. Vypadala krásně, chci říci zdravě, ten blízký kontakt trval jen tři čtyři vteřiny, ale zdálo se mi tako jako věčnost. Jak rychle se pohybují částce aerosolu? Mohl na mě vir přeskočit? Byli jsme si tak blízcí, pardon, byli jsme tak blízko!

Posunuji vozík za manželkou, nereptám jako vždy, kolik toho zase nakládá, je mi to jedno. Sleduji mladou maminku v dlouhé vypasované sukni, jak si povídá se svou dcerkou. Přemýšlím, jak zjistit její jméno, adresu či telefon, abych ji mohl zavolat. Tedy aby ji mohla zavolat hygiena, kdyby náhodou bylo potřeba. Riziko vyhodnocuji stupněm pět!

Vykládáme nákup před domem, když tu k nám přiběhne paní pošťačka. "Máte tady doporučené psaníčko, pane Vácho!" Vrazí mi do jedné ruky obálku a do druhé tužku, abych podepsal. Je mi to jedno, podepíšu všechno, myšlenkama jsem stále v obchodě. Ta tvář tak blízko... A najednou se vzpamatuji a ptám se paní poštovní, zda je nutné v současné době přebírat osobně obálky a předávat si pero z ruky do ruky. Dozvídám se, kolik lidí už dnes obešla a kolik jich podepsalo. No, to budou mít na hygieně radost, říkám si.

Po obědě si zdřímnu. Dospávám svou ranní nedochvilnost a nabírám síly na podvečerní šachový sedánek. Přijde Milan, to zase budou souboje. "Nemáš teplotu?," ptám se ho ještě u plotu. "Co blbneš?," vykulí na mě oči. "Ale nic, dobrý, trasuju," odpovídám potichu pro sebe. Na hru se tentokrát nemohu soustředit. Napadl jsem mu koně, ale mám si ho vzít, mám na něj sáhnout? Hlavy máme od sebe sice půdruhého metru, ale saháme bez rukavic na figurky. To se hygieně nebude líbit. Prohrávám tři partie za sebou, končím! Před spaním si dezinfikuji ústní dutinu meruňkovicí.

Sobota

Probouzím se před šestou, testuji krční páteř, otáčím se na manželku. Vydechovaný aerosol míří ke dveřím. Všimám si jejího krku, také býval hladký... Jdu si připravovat snídani, pouštím rádio, počet infikovaných koronavirem přesáhl 1400. Hygienici nestíhají, pokračuji v sebetrasování. Žena dopoledne vaří, já hrabu listí na zahradě a chytám na slunci vitamín D. Po půl dvanácté přijíždí dcera s rodinou. Zeťák Jarda mi podává ruku, zdá se mi zpocená a horká. "Nemáš teplotu?," ptám se jako včera Milana. "No možná jo, je mi docela blbě." "Tak proč k nám jezdíte, víte přece, že jsme riziková skupina," vyhrknu podrážděně. "Klídek, je mi blbě, protože jsme včera zapařili s kamarády. Prostě mám kocovinu," odvětí suše.

"Kde jsi byl a kolik vás bylo?", vyslýchám ho. Podívá se na dceru, asi nevěří svým uším. "Proč tě to tak zajímá?", diví se. A tak mu vysvětluji, že jsem se dal na sebetrasování. Směje se a začne vyjmenovávat jména všech přítomných na včerejší akci, jména čišníka, i některých hostů u vedlejších stolů. Dělám si poznámku do svého notýsku s otazníkem. Jsou pro mě tito lidé nebezpeční?

Jarda se nabídne, že zaskočí vedle do hospody pro točené pivo (říkáme tomu vyprošťovák), a když jej pokládá na stůl, hlásí, že u výčepu stál člověk nevalného vzezření a náš džbán sledoval mlsnýma očima ze vzdálenosti necelých dvou metrů. Píšu si.

Po obědě čtu vnoučeti Děti z Bullerbynu, knížku, kterou jsme schovali po našich dětech. Dítko mi sedí na klíně, neustále se vrtí a prská. Nemám z toho nejlepší pocit, ale neodvažuji se mu říct, aby seskočilo a hrálo si samo. Po jejich odjezdu si dezinfikuji ústní dutinu meruňkovicí.

Neděle

"Nepůjdeme do kostela?", ptám se manželky poté, co otevře oči. "Cože, říkáš, do kostela?", štípe se, jestli se jí ještě nezdá sen. "Jo, mám málo kontaktů. Hygiena mi nebude věřit," odpovídám. "Prosím tě, přestaň, ty a do kostela. Ještě by se ti lidi smáli," odbyde mě.

"A co nakoupit, nepotřebuješ?", ptám se a vidím zase před sebou tu jemnou tvář, rudé rty...
"Máš Alzheimera nebo, co, snad jsme byli na nákupu předevčírem," křičí na mě ještě z postele žena. To už neodpovídám a kráčím do kuchyně dělat snídani.

Celé dopoledne bez kontaktů, přemýšlím, kam po obědě vyrazím, abych ještě něco ulovil. Vtom zvonek, u branky stojí sousedka Věrka. Přišla si půjčit kuchyňskou váhu. Je to takový její rituál, vždy, když si chce poklábosit, přijde si něco vypůjčit. Holt je sama, manžel zemřel před necelým rokem, v nemocnici na zápal plic! Ale to jsme ještě tu čínskou bestii neznali. Věra se z náhlého ovdovění nemůže vzpamatovat. Nespí, nejí, hubne. Pandemie její deprese ještě přiživuje. Nikam nechodí, nákupy si nechává vozit, jediným kontaktem pro ni je má žena. A ona je teď kontaktem mým, píšu si  - s rizikem jedna.

Po obědě jdu na zahradu, ale brzy si vracím. Je horko, cítím se slabý, nakonec usínám na pohovce v obývacím pokoji. A zdá se mi o panence, která leží na zemi a zvedá ji štíhlá ručka s nápadně dlouhými nehty, cítím vůni Christian Dior...

Už další kontakty nesháním. Jsem asi něčím nakažen. Dezinfikuji ústní dutinu meruňkovicí a ukončuji sebetrasování.

Závěr? Obávám se, že nápad se sebetrasováním nebude o nic chytřejší než ta slavná karanténa.

Můj příběh
Hodnocení:
(4.5 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.