V květnu jsem potkala kamarádku Evu. Je po úraze, chodí s francouzskou holí, ale elánu má víc než zdraví puboši. A spustila na mě svoji kulometpalbu. Ona totiž strašně rychle a hlasitě mluví a mele páté přes deváté, a tak vám dovede v jedné minutě říct, co vařila, kde byla s vnukem, jaké si koupila boty a jak ji štve soused svým kouřením z okna, protože jde ten smradlavý kouř k ní, a že jede v září na seniorský tábor na Horní Bečvu, že tam loni byla její kamarádka a moc se jí tam líbilo, a že mám jet s ní, a že si to spolu určitě užijeme, že kamarádka líčila, jak hráli v lese hru a hledali poklad a šla noční stezkou odvahy a vyřádila se na karnevalu a sbírala hřiby...Zalapala jsem po dechu, že teda já její nabídku rezolutně odmítám, že se nebudu nikde prodírat houštím, na nějakou stezku odvahy mě nenaláká a opici ze sebe na nějakém karnevalu taky dělat nebudu...Jenže jsem v tom nádechu byla trochu pomalejší než Eva a ona spustila pokračování, že nic není povinné, že tam není tak přísný řád jak na dětském táboře, spát můžu, do kdy chci, na rozcvičku nemusím, soutěží se zúčastňovat taky nemusím, že tam pojedeme hlavně proto, že je tam čistý vzduch, budeme chodit na procházky a večer posedíme u vínka v baru a spát můžeme jít klidně i po půlnoci, no, řekni, kdy jsme spolu naposled někde byly, před třemi roky v Luhačkách a jak tam bylo fajn! Znova jsem se nadechla, že vyslovím své NE, ale než jsem se zmohla na jediné slovo, Eva zahalekala: Přece nebudeš sedět doma a honit prachovku po nábytku, život se má užít. Teď spěchám na poštu a potom do knihovny a hned večer doma nás po internetu přihlásím, moc se těším a už letím, páááá... a já se zmohla jen na Ahoj, ale i to už jsem říkala jen jejím rozevlátým šedinám, protože i o té berli vystartovala jak Formule 1.
Moji synové to přivítali s nadšením a nabídli, že mi tábor spolu na polovic uhradí, že to budu mít od nich dárek k narozeninám. Pandemická situace několikrát zamíchala kartami, už to vypadalo nadějně, že na žádnou Bečvu se nepojede, ale...
Tak tu teď sedím nad otevřeným kufrem, místo lodiček na vysokém podpatku jsem přece jen sbalila jedny tenisky, kdybychom opravdu šly na hřiby. A to si teda k nim budu muset vzít i rifle, ale mohu doufat, že je z kufru možná ani nevytáhnu. Na procházky mám ten modrobílý kostýmek a do baru jsem si přibalila dlouhé černé šaty, aby mi nebyly vidět křečáky. Ještě malou cestovní žehličku, z toho kufru to bude určitě pomačkané. A taky noční košili. Kruci, přece jen jsou to Beskydy, místo noční košilky si raději vezmu tohle pyžamo, co mám od snachy. Ono teda vypadá spíš jak tepláky s mikinou a doma v něm nespím, je mi v něm horko. Hlavně nabalit léky a nezapomenout na šminky, kulmofén a natáčky, manikúru a napařovačku obličeje, přenosný DVD přehrávač a několik filmů, kdo ví, jak ty jejich společenské večery budou vypadat, raději se kouknu na pěkný film, protože v televizi taky každý den není na co dobrého koukat. Jo, ještě knihu křížovek. Tak, snad už je to opravdu všechno, zavírám kufr. Ráno v devět nás syn hodí do Ostravy na ÚAN, na Bečvu jede přímý autobus. Já se ale, na rozdíl od Evy, zrovna moc netěším.