Čtyři mezníky našich českotoulek

Čtyři mezníky našich českotoulek

30. 8. 2020

Obvykle s mým přítelem sedáváme po obídku u kafíčka a probíráme mišmaš dění okolo nás. V těchto chvilkách též často plánujeme, kam bychom si zajeli protáhnout naše stárnoucí těla. Letos zjara, kdy jsme takhle popíjeli voňavé italské presíčko a covidové domácí vězení neslibovalo velké možnosti ve volbě zahraničního turistického cíle, promítli jsme náš zájem pouze do naší malé zemičky. Zadání znělo: jeďme někam, kde s jistotou nebude moc lidí a současně, ať je místo turisticky kuriózní. Bingo, zrodil se nápad! Zabral nám 4 víkendy, směřoval na 4 různá místa a vyžádal si čtvero specifických propriet. Jeli jsme omrknout NEJZÁPADNĚJŠÍ, NEJSEVERNĚJŠÍ, NEJJIŽNĚJŠÍ a NEJVÝCHODNĚJŠÍ bod naší republiky.


Nejprve jsme vyrazili na západ. Auto jsme nechali na parkovišti na návrší Olšina u bývalého hřbitova zaniklé osady Újezd (Mahring), kde klid navždy spícím duším strážil opodál hučící větrník. Sešli jsme z kopečka a procházeli místy po zaniklé pohraniční osadě – tam stál kostel, tamhle škola, poučoval stojan s dobovými fotografiemi. Polní cesta zmizela a převtělila se do pevné pěšiny vedoucí k Újezdskému potoku, jehož voda byla koktejlem tu německé, tu české vody. Zanedlouho přicházíme k zastřešenému odpočívadlu. Je zánovní, nechybí koše na odpadky, v podkroví je místo na bivak. Jinak tajemné místo uprostřed mokřadů. Vítá nás zvláštní kovová skulptura, ve které je vyřezán nápis NEJZÁPADNĚJŠÍ BOD ČR, vč. souřadnic, také na nás světélkují dva hraniční kameny. Jeden český, jeden německý. Jsme na místě v Česku, kde více na západ již nelze jít. Tomu místu vzdáváme hold po našem – když západ, tak s příchutí westernu, viz foto.

Cesta na sever byla dobrodružnější. Přijeli jsme do Šluknovského výběžku, projeli obcí Lobendava, v její místní části Severní (dříve Hilgersdorf) až k samému konci, kde se nachází nejsevernější dům naší republiky. Následující pěší cestu jsme nezvolili po hranici s Německem, ale šli raději na divoko. Šluknovská pahorkatina je vstřícná. Z cesty, já ji nazvala šotolina, jsme intuitivně odbočili do kopce a šli kus po zřejmě soukromé pastvině. Přidali se k nám dva „hlídači“ v huňatých kožiších, velmi společenští a nečekaně vytrvalí. Opustili nás dobře po půldruhé hodině, a to jen díky tomu, že je zahnali Němci, kteří pejsky vnímali jako velmi nebezpečné, neboť neměli náhubky. S námi ovšem věrní kamarádi vyšlapali na hřbet Bukové hory terénem zarostlých starých kamenolomů na žulu, kde jsme odlovili kešuli a pokračovali k severnímu cíli. Tu a tam byly borůvky hezky namodralé, proto jsem zdržovala přikrčená v borůvčí s asistencí zvědavých chlupáčů. V krásném smrkovém lese jsme narazili na časté německy hovořící skupiny, což věštilo, že jsme našemu severnímu bodu na dosah. Je totiž s podivem, že ačkoliv jde o docela důležitý český geobod, správu a péči tohoto magického místa zastřešují Němci, byť je pro ně toto místo dost nevýznamné z pohledu německých mezních hraničních bodů. My si toto místo vesele užili, včetně kolemjdoucích. Připomněli jsme všem přítomným, že jsme na severu, kde je zima, až se chumelí, tedy bereme helmy a fičíme na lyžích!, viz foto.

Polovinu naší „expedice“ máme za sebou. Neleníme. S kuráží míříme další víkend k místu, které je od toho předešlého vzdáleno 278 km vzdušnou čarou. My však nepoletíme vzduchem, přemístíme se na jih republiky autem do Vyššího Boru. Od tud, resp. obce Mlýnec jdeme pěšky směrem na Radvanov (Rading), což je místo, podobně jako na západě, po bývalé osadě, která padla za oběť hraničnímu pásmu v 50. – 60. letech minulého století, nikoliv fašistům. Škoda, že jsme nevzali kola! Cesta by ubíhala rychleji a nezmokli bychom. K nejjižnějšímu bodu ČR se z „pseudocyklostezky“ asi 200 m schází úzkou pěšinkou do mokřadu k Mlýnskému potoku. Pěšinka je podezřelá tím, že jedna její strana je neupravená, zarostlá kopřivami a kdoví jakou buřinou (česká strana), druhá její strana je upravena jako ve vlasech od kadeřníka, okolí začištěno, posečeno (rakouská strana). Společnost v areálu dělá hraničnímu kameni II/64 dřevěné odpočívadlo, dřevěný zdobný kůl a pamětní kámen, jehož váha je odhadovaná na 1,5 tuny a výška kolem 2,5 m. Byl nalezen na skládce ve Vyšším Brodě, což zajímavé až tolik není, ovšem jeho hodnota tkví v tom, že tento kámen byl jedním z těch, který přemosťoval Hamerský potok a byl ručně lámán, tedy nějaký ten pátek jistě pamatuje. Když jsme dosáhli nejjižnějšího bodu, stáhla se mračna a začalo poctivě lejt. Co více jsme si mohli přát! Vždyť k jihu, naším zeměpisným pohledem, přece patří voda a s ní i šnorchlování, viz foto.

Téměř celé léto jsme čekali na příležitost, abychom zajeli na východ a uzavřeli naše české bláznění. Jenomže, plán nám ničily vtíravé nahodilosti, které k životu patří a nedají se odkládat. "Kdo si počká, ten se dočká", říkával můj táta se zdviženým obočím, když jsem byla zoufale netrpělivá. A na jeho moudrá slova skutečně došlo. Dočkali jsme se.

Když se nám nabídl, sice parný, ale překrásně prosluněný víkend, bez váhání jsme nakoupili on-line lístky na vlak, tam i zpět. Cílovou stanicí byly Mosty u Jablůnkova v nádherných Slezských Beskydech. Dobře tušíte, že jsme cestu museli "lepit" přípoji, nešlo jet napřímo, ale v tom bylo třepetavé kouzlo. Jet s Českými drahami je jistotou, že si užijete nečekaných zpoždění, výluk a v našem případě i situace, kdy 5 minut před odjezdem osobáku vám klakson z peronu osnámí nekompromisní zrušení spoje bez náhrady. "Omlouváme se Vám za vzniklou situaci.", kecy, kecičky, následující vlak nám ujel. Náš vymakaný itinerář nakombinovaných spojů se dominovým efektem zcela zbortil. Nezbylo než improvizovat. Leo jsme stihli stornovat bez újmy, nově jsme koupili lístky u Jančury a další navazující spoje jsme nechali ad hoc. Dojeli jsme. Ubytovali se v největším srubovém hotelu v Česku, báječně se navečeřeli a s červánky se oddali sladkému horskému spánku. Zítra nás přece čeká velká túra!

Po vydatné snídani jsme nadvakrát autobusem mířili do vesnice Bukovec. Pěšky podle navigace jsme pokračovali k potoku Olecka. Bylo to pár kilometrů, ale žádný těžký terén. Obešli jsme rašeliníkové pole a podmáčenou pěšinou se dostali na nejvýchodnější bod ČR. Než jsme se svůj následný pochod (cca 25 km) nasměrovali ke Trojmezí a přes kotáry do Mostů na hotel, zapózovali jsme sobě vlastním způsobem foťákům, abychom zvěčnili, že slovo východ nám mj. asociuje někdejší budovatelskou masáž, viz foto.

Ta naše NEJ českotoulka byla prima zábava. Kolečko západ-sever-jih-východ bych si i zopakovala, jen mi chybí „sedmimílové botky“, abych pomocí nich, lusknutím prstů, přeskočila vzdálenost 490 km zpět k nejzápadnějšímu bodu ČR. Ne, ne, žádné repete, život je příliš krátký! Drahocenný čas si ponecháme k novým poznáním, např. zajedeme do Číhoště u Ledče, kde je lidově řečeno střed ČR, tedy zeměpisný bod evidovaný odborníky jako těžiště pohádkového území ohraničeného hranicí České republiky.

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?