Marta o své diagnóze zatím nikomu neřekla. Čekala, až si bude moci promluvit s Petrovou dcerou Lenkou. Ta jí sice rozhovor přislíbila, ale protože to Marta nechtěla řešit po telefonu, odložilo se to, až se Lenka se Sofií vrátí z dovolené. Marta se snažila, aby ji myšlenky na tento problém neovládaly. Rozum jí říkal, že je to problém, který se dá určitě dobře zvládnout. Vždyť v dnešní době dělohu odstraňují mnoha ženám, a ty žijí dál svým normálním životem. A vlastního zákroku se také obávat nemusí, protože probíhá pod narkózou. Přesto se k problému často ve své mysli vracela. Objevovaly se otázky, na které si neuměla odpovědět, a hlavně nejrůznější pochybnosti. Rozum jí zakazoval hledat informace na internetu, věděla, že jsou často zavádějící a někdy i nedůvěryhodné. Ale přesto k tomu párkrát sklouzla. A výsledkem byly jen další nejasnosti, zmatky a pochybování. Ve chvílích, kdy měl rozum navrch, si ordinovala nějakou fyzickou aktivitu. Při práci či pohybu se přestávala rýpat ve svých pochmurných myšlenkách.
Při jedné z takových "naordinovaných" aktivit na zahradě za ní přišel Petr.
"Martí, proč to tady v tomhle vedru reješ? Já bych to udělal, ale ještě přece není podzim..." udivila ho její neobvyklá a usilovná činnost.
Marta nikdy nešla pro odpověď daleko. "Trénuju fyzičku, vždyť mi to pořád nadhazuješ." lhala a snažila se, aby to vypadalo věrohodně.
"Když myslíš, ale zas tak špatně na tom se svou fyzičkou nejsi. Po tom našem společném létě v pohybu." přistoupil nevědomky na její hru.
"Něco potřebuješ?" snažila se Marta odvrátit pozornost někam jinam.
"Mám pro tebe takový návrh." napínal trochu Petr.
"Tak ven s ním, neprotahuj to."
"Co bys řekla na noc pod hvězdami?" vypadlo z Petra (až se toho trochu sám polekal).
A pak jí vysvětlil, že by vlastně chtěl fotit Perseidy, protože právě dnes v noci by pro to měly být ideální podmínky. V první chvíli si Marta myslela, že mu řekne rozhodné ne. Někam se štrachat v noci na kopec, aby asistovala při focení. To je lepší se dobře vyspat. Ale pak si představila, jak se bude sama převalovat se svými nepříjemnými myšlenkami v posteli. A lehká lenivá nechuť se plynule proměnila ve zvědavost. Vlastně ještě nikdy žádnou hvězdu padat neviděla, a to je v jejím věku dost velký nedostatek. A tak rychle přikývla.
Marta už si zvykla na to, že při přípravě takovýchto akcí Petr přebíral velení. Vlastně to bylo pro ni jednodušší, nemusela nic vymýšlet a udělala jen to, o co ji požádal. A tak připravila jen pár sendvičů, kávu do termosky, karimatky a spacáky. A chvíli před setměním vyrazili na místo. Naštěstí to neměli daleko. Vystoupali jen na nejbližší kopec či spíše kopeček, na kterém stojí hvězdárna a planetárium. Už to samo o sobě je zárukou, že to bude vhodné místo k pozorování. Marta byla překvapená tím, kolik viděla na louce kolem hvězdárny lidí. Postávali v hloučcích, leželi či seděli na zemi a pozorovali stmívající se oblohu. Když si Petr našel vhodné místo pro svůj stativ a pečlivě ho stabilizoval, utábořili se nedaleko od něj. Než se pořádně setmělo, stačili sníst připravené sendviče. Pak se Marta pohodlně natáhla na karimatku, dala si spacák pod hlavu a hleděla na oblohu a čekala, kdy bude padat nějaká ta hvězda. Byla příjemně teplá noc, hvězd svítila na sametově modré obloze spousta. Jen se žádné jaksi nechtělo padat.
Petr stále a netrpělivé odbíhal ke svému fotoaparátu a horlivě rokoval s jinými fotografy. Marta už věděla, že nemá smysl ho rušit. Vlastně neměla ani žádný důvod. Jen drobnou ale naléhavou potřebu, aby ten krásný a nezvyklý pocit pohody pod noční oblohou sdílel s ní. Někdy před půlnocí se dočkala. Petr se konečně a definitivně uhnízdil na své karimatce a začal jí vyprávět o tom, co je vidět na obloze. O tom, že Perseidy jsou vlastně meteorické částice uvolněné ze Swift-Tuttleovy, které vstupují do atmosféry dost velkou rychlostí, začínají zářit ve výšce asi 120 km nad Zemí a zhasínají o několik desítek kilometrů níž. Marta žasla, kolik toho o hvězdách a o vesmíru ví.
"Na tohle jsi určitě v mládí balil holky, viď?" řekla bezprostředně to, co jí právě napadlo.
Byla zvyklá, že Petr rovnou na její smeče reagoval. Ale teď mlčel. Až po chvíli odpověděl: "Vlastně ses trefila. Ale sbalil jsem na to jen jednu. Moji ženu. A od té doby, co tu není, tak jsem teď poprvé dostal chuť se jít podívat na hvězdy."
Davy pozorovatelů na louce pomalu řídly, nakonec tu Marta s Petrem zůstali skoro sami. Tulili se k sobě teď už ve spacáku a společně čekali na další a další padající hvězdy. Petr v posledních týdnech mlčky respektoval Martinu nechuť k větším intimnostem, dnes ale jakoby to přestávalo platit. Vnímal, že je Marta vzrušená stále víc a víc. Že by sex pod noční oblohou? Nakonec se rychle a mlčky sbalili, nasadili čelovky a skoro běželi z kopce dolů. Svým touhám daly průchod až v bezpečné náruči domova. A ráno se jim samozřejmě podařilo zaspat. Vypadali dost provinile, když se v práci objevili společně až někdy před obědem. Naštěstí to nikdo nekomentoval, všechno běželo i bez nich jako každý normální pracovní den.
Lenka se Sofií se vrátily v pátek z dovolené a v podvečer se zastavili na chatě. Sofinka nejdřív musela nadšeně vylíčit babičce a dědovi, co všechno viděla a zažila. A pak měla Marta konečně příležitost si promluvit s Lenkou o své diagnóze. Byla trochu překvapená, jak k tomu Lenka na rozdíl od ní zcela pragmaticky přistoupila. Podrobně jí zodpověděla všechny otázky, přiznala i možné drobné komplikace, ale operaci jí rozhodně doporučila. I s tím, že není vhodné ji příliš odkládat. Už z preventivních důvodů. Zároveň jí poradila, kde by se měla na operaci objednat. A připomněla, že by se s tím měla svěřit i Petrovi. Martě se dost ulevilo, protože Lenka jí zodpověděla téměř všechno dost odborně a přesvědčivě.
V podvečer se stavil na chatě i Libor, tajně doufal, že by mohl dostat nějakou dobrou večeři. Se svým kamarádem Martinem měli večer namířeno do provizorně zřízeného letního kina u jednoho z blízkých rybníků. Dnes tam promítají film Vlastníci, to si nechtěli nechat ujít. Když to slyšela Lenka, hned se taky nadchla pro kino. A Marta zafungovala jako vzorná babička a maminka. Slíbila, že se večer postará o Sofii, a požádala Petra, který se už vrátil z lesa, ať rozžhaví gril. Masa měla naloženého dost pro všechny. A docela radostně připravila pořádnou hostinu. Sofince nejvíc chutnala do křupava ugrilovaná kolečka mladých cuket, Libor si pochutnával na kořeněných kuřecích křidýlkách s exotickým dipem. Petr s Lenkou dávali viditelně přednost kuřecímu satay s arašídovou omáčkou a křupavým lehce opečeným bagetkám opečeným na grilu s několika kapkami olivového oleje. Marta s Martinem, který se tu před kinem zastavil pro Libora, si nejvíc pochutnávali na proužcích středně propečeného stejku s listovým salátem.
Když mládež odešla do kina (Marta si stačila všimnout, jak Martin po celou dobu sledoval Lenku a snažil se jí být co nejblíž), a když usnula i Sofie, dala se Marta s Petrem do úklidu nádobí. A přitom přemýšlela, jak Petrovi o té operaci řekne. Už byli skoro hotoví, když se jí Petr zeptal, co to vlastně tak nutně potřebovala probrat s Lenkou. Radši mu to hned a dost podrobně vyklopila, aby to měla za sebou. Ještě, že se u toho její ruce mohly zabývat nádobím. Stejně si všimla té starostlivé vrásky, která se udělala Petrovi na čele vždycky, když nastal nějaký problém.
"Neboj se, uvidíš, že my to zvládnem." řekl a objal ji. Byla ráda, že řekl my. Cítila v tom tu sílu, kterou budou potřebovat.
Tuhle noc Marta konečně dobře a dlouho spala. Neslyšela ani Lenku, jak se vrátila z kina a lehla si na sedačku k Sofii. Když vyšla na verandu, aby se protáhla na čerstvém vzduchu, čekalo ji další překvapení. Na karimatce a zavrtaný ve spacáku spal na podlaze Libor i jeho kamarád Martin. Důkladně se nadechla a šla připravit pořádnou snídani. Ještě, že je dnes sobota, můžou si ten luxus společné skoro rodinné snídaně dovolit.
