Hlavním cílem tohoto našeho výletu byla návštěva Jendovy sestřenice, dcery akademického malíře Františka Hory, v Třebenicích. Jenda se rozhodl vyhovět přání několika íčkařů, aby o svém strýci napsal článek. Protože neměl dostatek podkladů, vydali jsme se přímo ke zdroji. Nad kávou a čokoládovými bonbóny Jenda se svou sestřenicí nejdříve trochu zavzpomínali na mládí. Poté nám paní Eva vyprávěla o svém otci a přes krásnou zahradu nás zavedla do jeho ateliéru. Vstoupila jsem do něj s téměř posvátnou úctou. I když už nevypadal přesně tak, jako za umělcova života, svého genia loci si ponechal.
Z Třebenic jsme jeli do části Českého středohoří, kterou jsem dosud neviděla. Naše první zastávka byla pod vrchem Košťál, zvaným podle vesnice, nad níž se tyčí, také Košťálov. Pokračovali jsme k zámku a hradu Skalka. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1357. Zámek byl postaven pravděpodobně ve druhé polovině 17. století. Po příkré, kamenité cestičce jsme vystoupali až na vrchol kopce. Jenda se pohyboval mrštněji a odvážněji než já. Zakázala jsem si myslet na to, co bych dělala, kdyby se zranil, nebo dokonce někam zřítil, a nemohl nás dopravit domů. Výhled byl překrásný, otevíral se na všechny strany; ke Košťálu, Házmburku, vidět byla i Milešovka.
Přes Sutom a Režný Újezd jsme dojeli do Opárenského údolí. Když jsme k němu přijížděli, zajásala jsem při pohledu na ohradu s různobarevnými kůzlaty, kozičkami a kozlíky. To mělo být překvapení. Jenda mi záměrně neřekl, že tam budou. Povedlo se. Poté, co jsme se potěšili se zvířátky, jsme se chvíli prošli hezkým údolím. Nakonec jsme doplnili tekutiny v zahradní restauraci – Jenda Birellem, já Plzní. Domů jsme se vrátili velice spokojeni, že se nám vydařil další výlet. Nyní na něj zveme vás.
Foto: autorka