Grilujeme. Proč by se v domově seniorů nemohly opékat buřty?
FOTO: autorka

Grilujeme. Proč by se v domově seniorů nemohly opékat buřty?

23. 8. 2020

Co se to tam děje? Lidé, kteří jsou na procházce podél břehu řeky Ostravice, zvědavě nakukují přes hustou hradbu tújí u plotu. Slyší zpěv, harmoniku, smích. Cítí vůni grilovaných dobrot. A vidí krásnou upravenou zahradu.

Cože? Vždyť jsou tam lidé na vozících, s chodítky. Vždyť to je domov pro seniory…

„Ty jo, tam bych jednou asi docela chtěl skončit, vypadá to na pohodu,“ říká asi dvacetiletý mladík dívce, se kterou se vede za ruku. Podobně jako další lidé nakukují přes plot. Ovšem ti Ostravané, kteří chodí sportovat nebo se procházet podél Ostravice často, se nediví. Vědí, že v domově pro seniory Kamenec se čas od času na zahradě griluje, hraje, zpívá, ale především, že si tam lidé jen tak v klidu sedí. Protože to tam mají hezké. Květiny kvetou, bylinky voní, proud vody padá do jezírka a šumí.

Ostatně, opravdu se není čemu divit, protože Kamenec byl nedávno už podruhé vyhodnocen jako nejlepší domov pro seniory v Česku. Vyplynulo to z šetření Asociace poskytovatelů sociálních služeb, ve kterém domov opakovaně dosáhl na pět hvězdiček. Ty vyjadřují, že nabízené služby, tedy ubytování, stravování, kultura a volný čas, partnerství a péče jsou tady nejlepší.

„Oni pijí pivo.“
„A jak to voní, copak to pečou?“

To zní od zvědavců zpoza plotu. Takže, nyní v srpnu se grilovaly špízy z točeného salámu proloženého cibulkou, předtím byly klasické špekáčky.  Vše má v režii paní Eva Košárková, jedna z těch, kteří se v domově Kamenec starají  o to, aby lidé, kteří tam žijí, měli možnost se bavit, setkávat, vzdělávat. Zkrátka, aby se nenudili a neseděli ve svých pokojích. Právě grilování patří mezi nejoblíbenější akce. Ovšem pozor, nejde o žádnou pohodovou klidovou záležitost. Tak počítejme. Zájem si posedět odpoledne pár hodin na zahradě u grilu projeví obvykle téměř sto obyvatel Kamence. Většina z nich se pohybuje na vozíku nebo obtížně s pomocí chodítka, berlí, holí. Jde o velmi nemocné lidi. Zorganizovat jejich bezpečný přesun na zahradu, usazení a pak obsluhování, dá personálu docela zabrat. Je to náročná logistická akce, kterou má ovšem zkušená Eva pevně ve svých rukách.

„Kéž by takových akcí bylo víc,“ pochvalují si dámy, které si právě daly špízy,  pivíčko a nyní okoušejí punč, který voní Vánocemi, přestože je srpnové odpoledne. „A proč bychom si neudělali Vánoce v srpnu?“ směje se Eva.

Na Kamenci žije 197 lidí a jejich průměrný věk je 87 let. Někteří jsou ve velmi špatném zdravotním stavu a vyžadují celodenní péči. Převažují tady jednolůžkové pokoje, o které je samozřejmě velký zájem. Kdo sem přijde poprvé, může být zaskočen pohledem na  obtížně se pohybující lidi, kteří se už bez pomoci neobejdou. A začne mít strach ze stáří. Kdo sem chodí častěji, pomalu ten strach  ztrácí. Přestává mu to připadat divné, smutné. Dojde mu, že je to prostě přirozené.

„Když je vám devadesát, je vám jasné, že jednoho dne tady nebudete. Počítám s tím. Ale to mi přece nemůže bránit v tom, abych se snažil žít pořád co možno vesele,“ říká Rudof Florčík, který se narodil v roce 1930. Teď sedí v bufetu v přízemí seniorů a na otázku, proč není u grilu, odpovídá, že je dnes ve vyhnanství. Rudolf totiž rád žertuje. Užívá si klidu, který nyní v bufetu je, protože obvykle tady bývá plno. „Někdy mám rád klid, někdy rušno. Vždycky jsem byl rád, když byla v životě legrace.  Jsem spokojený, když se lidé smějí. Je mi jasné, že už nic není takové, jaké bývalo. Dříve jsem býval někdo. Vím, třeba si někdo pomyslí, že jsem byl jen havíř. Ale já uměl žít a žil jsem dobře, za tím si stojím. Teď už jsem jen starý chlap, ale to přece neznamená že přestanu dělat blbosti, žertovat,“ vypráví.

Právě nabídka různých akcí a možností něco vyrábět, učit se, povídat si, je to, co mnohé obyvatele Kamence odvádí od smutku, depresí a vyvolává v nich pocit, že život ještě nekončí. A tak se zdejší  vedení a personál  snaží vytvářet stále lepší podmínky k tomu, aby ty roky na Kamenci byly sice poslední, ale ne chmurné.

Nyní například domov shání prostředky na takzvanou retro místnost. Jedná se o prostor, který bude zařízen tak, aby co nejvíce připomínal zařízení bytu typického pro mládí a střední věk současných seniorů. Zkrátka, pokoj zařízený tak, že si v něm člověk vybaví své vzpomínky, hlavou mu třeba bleskne: jé, tohle jsme měli doma, takto jsme žili. „Místnost bude sloužit k realizaci kognitivní reminisenční terapie pro naše klienty s vyšší mírou demence a oslabenou psychomotorikou. Cílem reminiscenční terapie, tedy terapie vzpomínkou, je zpomalit nevratné biologické procesy spojené se stárnutím našich uživatelů, ale také zlepšení kvality jejich života za pomoci vyvolávání příjemných vzpomínek buď o samotě nebo spolu s jinou osobou,“ vysvětluje ředitel domova Juraj Chomič, pod jehož vedením domov dosahuje těchto úspěchů a vysokého hodnocení. „Pro nás je pět hvězd, tedy úspěch na poli kvality velmi významný a vážíme si ho. Certifikace má pro nás velký přínos, protože tento systém oceňuje nastavený systém práce a zejména vlídný přístup k uživatelům,“ dodává.

„Ocenění je pro nás oceněním práce všech zaměstnanců, kteří v našem zařízení pracují, ale také závazkem do budoucna,“ podotýká vedoucí útvaru sociálních služeb Jarmila Holášková.

Domov pro seniory Kamenec je příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je město Ostrava. Na mnoho aktivit, které se v něm organizují shání peníze od dárců. I na reminiscenční místnost je možné přispět, více informací je na stránkách www.domovkamenec.ostrava.cz

Možná někomu může připadat zbytečné vytvářet v domovech pro seniory retro pokoje pro posezení, kuchyňky, ve kterých si mohou péct s pomocí personálu štrůdly,  nebo krásné zahrady s jezírkem a grilem. Možná si někdo myslí, že když je člověk starý a nemocný, už nic takového nepotřebuje. Ale v momentě, kdy se do takového zařízení dostane jeho babička, dědeček, máma či táta, začne zpravidla mluvit jinak: „Jé, vy tady grilujete, no to je super. A co to tady voní? Cože? Vy tady máte kuchyňku, ve které se dámy scházejí při pečení? A někdo jim přitom pomáhá, protože už by to samy nezvládly? No tak to bych v domově seniorů nečekal….“

„Víte, přestěhování se do domova seniorů, je vždy velká změna. Není to legrace. Nikdo to neudělá, pokud nemusí, pokud ho k tomu nedožene zdravotní stav. Ale když už jsem tady, nechci smutnit. Beru to tak, že to muselo být, že mi nic jiného nezbývá, tak proč znepříjemňovat život sobě a ostatním,“ shrnuje pocity mnoha obyvatel Kamence Olga Hmurová. A pokračuje: „Je to situace, kdy se projeví, jak člověk přistupuje k životu. Vidím, že někteří lidé se tu trápí steskem. Lépe jsou na tom ti, kteří se smutek snaží překonat. Podmínky tu k tomu jsou. Jde to. Je to na každém z nás.“

domov pro seniory stárnutí
Hodnocení:
(5 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?