Začíná to skoro jako pohádka. V dávných dobách žil jeden docela obyčejný mlynář. Jeho malý, dřevěný mlýn stával kdysi dávno na místě dnešního pozdně barokního Štampova mlýna na litoměřickém Pokratickém potoku. Mlýn mu zajišťoval skrovné, ale postačující živobytí. Žena mu zemřela jen několik let po narození jejich syna Jakuba. Synek, který se matce velmi podobal, byl v mlynářově osamělém životě jeho velkou útěchou a radostí. Vychovat z něj člověka a také svého nástupce, to nebylo pro mlynáře vůbec lehké. Roky, které následovaly po smrti jeho ženy, byly pro něj proto nejen velkou starostí, ale zároveň i velkou radostí. Hoch zdárně rostl pod vedením svého otce, až dospěl ve statného jinocha.
Jak běžel čas, mlynář zestárnul. Jeho tmavý vlas zbělal, i síly mu už ubývaly. Zavolal tedy syna, aby mu sdělil své rozhodnutí.
„Mých sil už ubývá, synu. Nastal čas, abys převzal naše řemeslo. Myslím, že jsem tě k tomu dobře připravil.“
„Ale otče, vždyť jsem ještě příliš mladý. Necítím se na to, starat se o celé hospodářství. Počkej ještě nějaký rok. Možná trochu ubylo tvých sil, ale tvá zkušenost a moudrost to všechno vynahradí. A já ti rád ve všem pomohu.“
Co starému mlynáři zbývalo. S neklidem pozoroval, jak se jeho syn stále víc a více vzdaluje od rodného mlýna a tráví většinu svého času toulkami po okolní krajině, po hlubokých lesích, které se rozbíhaly od jejich mlýna až ke Skalici a na Kamýk. Celé dlouhé hodiny vydržel toulat se krajem a vnímat jeho vůni.
Tak přešla zima a s nebývalou silou probouzející se přírody přišlo nové jaro. Kde zůstal rodný mlýn a starosti s jeho chodem! Kuba bloudí celý omámený lesem, který se přioděl jakousi pohádkovou rouškou. Stromy se oblékají do jarního šatu a na Bílých stráních nad jejich mlýnem voní třemdava, medovník a vstavače. Volný jak pták prochází krajinou a naslouchá větru, který mu vypráví pradávnou báji o zemi, kde je věčný máj. S očima otevřenýma hledá přízrak onoho ráje, který náhle zavoněl omamnou vůní. Pocítil zvláštní nejasnou touhu, která zcela zaplnila jeho svět. A Kuba rozevřel svou náruč a vyletěl až vzhůru ke slunci.
„Řekni mi, otče, co to je? Co je to za vůni, která se mi vkrádá až do srdce? Dal bych svůj život za trochu naděje. Ta divná vůně mě bodá v duši a hned ji zase hojí. Nemám klid, otče. Musím najít ten krásný květ. Kdybych měl projít kraj světa.“
V očích starého mlynáře se objevily slzy. Jak hrozivé memento před ním vyvstal obraz jeho vlastního mládí. Věděl, že syna už doma neudrží.
V dalekých krajích teď bloudí postava smutného poutníka. Vidina vytouženého ráje ho žene neustále dál a dál a vůně bájného květu provází jeho kroky.
Když však naděje umírá a odlétá s větrem někam do dáli, přichází v pohádkách obvykle moudrý dědeček, aby dal umírající naději nový prostor.
„Řekni mi, dědečku, pro klid mé ztrápené duše. Co je to za vůni, která se mi vkradla do srdce jak zloděj a vzala mi veškerý klid? Vždyť moje touha nemá hranic, ani cíle.“
Stařeček se na Kubu smutně podíval.
„Ubohý chlapče. Snad tě už neomrzel tento náš svět? Tvá cesta nemá konce. Vrať se, dokud můžeš. Je to vůně Modrého květu.“
„Ukaž mi cestu, starče. Však vyjde i moje hvězda. Jako ta, co vzešla nad Betlémem. Jakýsi mámivý sen mi sevřel duši. Řekni mi, kde je ta zem.“
„Modrý květ nikdy neuvidíš. A přece je ho plný svět. Vnímá ho jen ten, kdo cítí bolestnou touhu, ale který se bojí jejího naplnění. Ten, kdo neví, jak žít. Vrať se, je ještě čas. Ten květ je až někde v nekonečnu. Ten, kdo je jím omámen, je ztracen na věky. Není pro tebe žádné vysvobození. Jen ve smrti.“
Jak plynula léta, i Jakub zestárnul. Jeho vlas je už bílý jako sníh. Starý mlynář dávno zemřel. A neudržovaný mlýn pomalu chátral, až ho postupně pohltila příroda.
Jen bělovlasý poutník dál bloudí světem jak nesmrtelný Ahasver. A dál naslouchá šumění větru, který mu vypráví starou báji o zemi, kde je věčný máj.
Začalo to skoro jako pohádka. Byl jednou jeden mladý mlynář. A ten mlynář šel do světa hledat svůj Modrý květ. Ale svět byl pro něj příliš veliký. A proto, jak plynula léta, i náš mlynář trochu zvolnil svůj krok. Když nastal jeho čas, jeho sny a touhy rozvál vítr do všech světových stran. A ty dolétly až do jeho rodného kraje, na místa, kde stával malý dřevěný mlýn. Možná dolétly až na Radobýl, kde oslovily i mladého Karla Hynka Máchu, hledajícího také svůj romantický Modrý květ. Možná i na zelená lada, která vroubí svahy středohorských kopců. Možná dolétly až na jarní Bílé stráně a ty se rozvoněly kvetoucí třemdavou, vstavačem a střevíčníky. Ne každý ale tomuto hlasu rozumí. Jen vnímavý poutník, procházející jarní středohorskou krajinou, může občas rozpoznat v šumění větru i smutný hlas mlynáře Kuby, hledajícího svůj nesmrtelný Modrý květ. Až budete jednou procházet rozkvetlými Bílými stráněmi, možná uslyšíte tento hlas i vy.
