Ve svých čtrnácti letech jsem byla svědkyní velké tragédie, která se stala v Bítovské zátoce Vranovské přehrady pod hradem Cornštejnem. Tragická událost se stala v červenci roku 1959. Byla jsem tam na stanovém pionýrském táboře od podniku mého tatínka. Tábor byl na tehdejší poměry dobře vybavený, mimo jiné jsme měli k dispozici i pramici, kterou se do tábora vozily čerstvé potraviny nebo jsme s ní jezdili na výlety. V zátoce jsme nebyli sami, letních táborů tam bylo několik, stanovali tam i vodáci a turisti. Lodiček nejrůznějších velikostí tam byla spousta.
V osudný den se pořádal plánovaný celodenní výlet na zámek Lednice, na který jsme se moc těšili. Já ale měla smůlu, den před tím jsem si zvrtla kotník, zdravotnice mně dala octanový obklad a nohu pevně ovázala. Nemohla jsem ani moc chodit. Seděla jsem odpoledne před stanem, očekávala výletníky a těšila se na jejich vyprávění o výletu. Konečně se objevila celá velká skupina na protějším břehu a hlasitým voláním přivolávala pramici, která je měla dopravit do tábora.
Na pramici se vešlo asi deset lidí, musela se proto skupina rozdělit na části. Když jela poslední skupina, bylo jich o několik víc než deset. Mávali jsme na sebe, jak připlouvali. Uprostřed zátoky se to stalo - přetížená pramice se převrátila. Zaznělo zděšené a zoufalé volání o pomoc, malé děti ani neuměly plavat. Přítomní dospělí je zachraňovali tak, že se musely držet převrácené lodi. Událost sledovali i ostatní majitelé loděk a okamžitě jeli na pomoc. Posbírali vyděšené děti a dopravili je do tábora. Hlavní vedoucí hned dal nástup a děti se přepočítávaly. Vtom malá holčička začala volat maminku, která nám dělala zdravotnici a byla právě mezi posledními v lodi. Nikdo si v nastálém zmatku, kdy se zachraňovaly děti, nevšiml, že pod hladinou tato žena zmizela. Nevím, jestli neuměla plavat, ale stala se obětí nehody.
Vedoucí hned volal Bezpečnost, říční stráž, přijeli i potápěči. Bylo ale vše marné, byla tam hloubka několik desítek metrů. Nastal večer, nás děti poslali do stanů, ale nespal nikdo. Byl to pro všechny šokující zážitek. Vedoucí následující dny stále jezdil na loďce kolem místa nehody a čekal, zda se objeví tělo. Stalo se to až za tři dny. Uviděl ji na hladině a vytáhl ji na břeh. Přivolal Bezpečnost a pohřební služba ji odvezla. Pro malou holčičku přijel její otec a odvezl si ji domů. Byl to velmi smutný konec našeho táboření, které začalo tak hezky. Voda si vzala svou daň za lidskou nepozornost.
Hrou osudu jsem po pěti letech nastoupila do svého prvního zaměstnání po maturitě do podniku, kde ve vedlejší kanceláři pracoval otec nebohé holčičky. Já ho poznala, on mne samozřejmě neznal. Nikdy jsem mu neřekla, že jsem byla svědkyní nešťastné události. Nechtěla jsem mu připomínat těžké chvíle, které prožil.
