Strážný důchodce Franta Hovorka se cítí polichocen. Paní vedoucí v prodejně s drahými parfémy si jej bere bokem a sděluje: ,,Pane černý šerife, musíme se domluvit. Musíme sladit váš odchod na placenou přestávku s počtem prodavaček v prodejně. Někteří darebáci sledují váš odchod a my se pak obáváme drobných krádeží. Vaše přítomnost je odrazuje. Vždy, když budete chtít odejít, musíme zesílit ostrahu uvnitř prodejny!“ Hlídače by nikdy nenapadlo, že právě on bude postrachem nekalých živlů. No ovšem, to dělá ten zavilý výraz obličeje. Vždy pochyboval o účelu svého vartování a ono je to všechno naopak. Kéž by byli takto ujištěni o své potřebnosti četní zbyteční úředníci.
Fanouš postává jako ostraha tiše a pozorně. Aby strážný nezblbnul, hraje sám se sebou různé hry. Dnes zvítězily křížky nad srdíčky 12:8! Křížky jsou vždy vítězi. Předevčírem porazily malé děti 13:7 a ještě předtím těhotné ženy 15:9! Ostraha sleduje dámu, která vešla do prodejny. Nedívá se po tělesných přednostech, ale po krku! Sleduje, jaké ukončení má stříbrný, nebo zlatý řetízek. Jakmile je to zřejmé, je znamení bez problémů zaregistrováno a zahrnuto do skore. Když je ale konec řetízku utajen pod halenkou, bojovník pátrá a na dámu zvědavě čumí.
Včera byl tým křížků posílen jeptiškou. Kde se vzala, tu se vzala mladá řádová sestra. Její zjev působil nepatřičně, jako ministrant na fotbalovém hřišti. Její ženství zvítězilo na regulemi řádu. Přičichla si ke všem vůním, aby obchod smutně opustila. Ve hře způsobila malý zmatek. Pozorovatel uvažoval, jestli by neměl velký kříž na zahaleném krku nevěsty Kristovy počítat za deset, jako v případě hliněných a skleněných kuliček svého mládí.
Do prodejny vešla velmi hubená dáma. Odhad hmotnosti – třicet kilo i s náušnicemi. Hůlkovité ručičky, nožičky z téhož materiálu. Z lebky svítily veliké oči a na hlavě spočívaly dlouhé zlaté vlasy. Na všech prstech zlaté prsteny, dáma se utápěla v drahých ozdobách. Z očí jí hledělo zoufalství, známé z dokumentárních filmů o hrůzách koncentračních táborů. Hlídač byl tím zjevem fascinován. Dáma postávala u rtěnek, třesoucí se rukou uchopila několik tužek na obočí. Najednou se vše vysypalo na zem. Dáma musela být pod drogami. Strážce se přiblížil k dámě na dva metry. Ta se najednou otočila a žalujícími zřítelnicemi změřila ostrahu: ,,Já vám nic neukradnu, nemusíte se bát,“ zašeptala.
,,Nezlobte se paní, je to moje práce,“ zablekotal oslovený a odklidil se do protějšího kouta.
Paní odešla a všechny prodavačky zůstaly v němém úžasu. A tu do prázdné prodejny strážce pravil: ,,Ta paní není podvyživena z nouze. Je to jistě erosenka, specialistka pro obsluhu fakírů!“
Na rušné ulici před prodejnou se dějí věci. Divní lidé podepisují petici proti vstupu Turecka do Evropské unie. Fanouš se zastavil u stolku a nechal se poučovat přítomnými mládežníky.
,,Nepodepíšu, nechci se vměšovat do vnitřních záležitostí jiného státu. Klidně ale podepíšu petici proti svatořečení Miroslava Kalouska! I když tento bojovník za křesťanské ideály, nekompromisní kritik veřejných domů a bojovník za mravní čistotu národa má zásluhy, těžko by hledal ještě jeden zázrak. Zázrakem sice přišel k milionům, ale těžko by někoho uzdravil pohlazením!“
Klid v prodejně najednou rozrušily hysterické výkřiky. Žena a muž ječí s velikou intenzitou. Nebuší do sebe. Akorát se střídají ve řvaní nesouvislých vět:
,,Ježíš uzdravuje! Ježíš je tu s námi! Uzdravuje! Ježíš! Ježíš! On uzdravuje!“
Lidé chodí kolem a vůbec je to nevzrušuje. A ti dva vyloženě řvou, svíjí se a žena sebou mlátí o zem. Strážce čeká, že zasáhne policie. Když totiž týden předtím hulákali v zahrádce opilí Angičané, byla tam městská policie co by dup. Zbožné rozpoložení vyřeší kýbl studené vody, vychrstnutý z oken blízké restaurace. Když připustíme, že Ježíš uzdravuje, naskýtá se otázka proč neuzdravil ty dva. Pán ječel o berlích a družka byla jistě nemocná duševně.
Ulicí procházejí divní panáci. Pět pánů z reklamních plakátů s obřími hlavami, rozdává letáčky Poštovní spořitelny. Fanouše napadá, jak by asi tihle figuranti chodili s reklamou na toaletní papír, nebo dámské vložky. S velkým křikem, bubnem a megafonem pochodují herci jednoho divadla a lákají na večerní představení. Reklama zahltila tento národ. Je všudypřítomná.
Ke každodennímu koloritu několikahodinové služby patří rušná ulice. Z prodejny je přímý výhled na dvě popelnice. Lidi hemžící se kolem nazývá ostraha Lid popelnicových polí. U popelnic je velká frekvence. Zajímavé je, že ,,zákazníci“ se vždy dostaví v plné polní i s ruksakem. Jeden elegantní bezdomovec chodí v cylindru a s deštníkem zavěšeným na předloktí. Prostě panoptikum.
Před prodejnou se producírují i žebráci. Střídají se tu kytarista, harmonikář, houslista a hráč na foukací harmoniku. Tři nástroj ovládají a žebrají ve stoje. Ten foukač leží na zemi a hraje spíše jen na city. Harmoniku žužlá bezzubými uslintanými ústy a vyluzuje nedefinovatelné zvuky. Jednou se u něj zastavil Fanouš, jdoucí do služby. Pravil: ,,Šéfe, když mi na tu harmoniku zahrajete Sojuz něrušimyj, dám vám stovku. Já vás vidím z prodejny. Až to nacvičíte, zvedněte ruku!“ Stovka zatím nebyla utracena. Houslista, starý muž uměleckého vzhledu ovšem válí. Hraje také čardáš Victora Montiho. Vlají mu bílé vlasy a jistě pamatuje lepší umělecké časy. V otevřeném pouzdře má kromě četných minci i papír s nápisem KOUPÍM HOUSLE! Podle pozorovatelů by ale snad bylo příznačnější PRODÁM HOUSLE.
Závodivými hrami uvnitř prodejny a pozorováním ulice si ostraha krátí čas. Paní vedoucí ovšem postoupila do věku ženy v přechodu. Pořád jí na strážci něco vadí.
,,Pane Hovorko, opíráte se o regály. Díváte se do ulice a nevěnujete pozornost dění v prodejně. Z přestávky jste se vrátil o dvě minuty později. V šatně jíte loupáčky a trousíte mák. V ledničce máte špatně uloženou láhev s minerálkou. Jakmile odcházíte na přestávku, oblékáte si bundu v prodejně. Čiňte tak už v šatně a procházejte už oblečen!
Jednoho dne číše přetekla. Strážci totiž končila koncem měsíce jednoroční smlouva s agenturou. Žil v nejistotě, jestli bude obnovena na další rok. Stížnosti paní vedoucí šéfovi by k prodloužení jistě nepřispěly.
Strážce v prodejně zavřel na chvíli oči. Najednou k němu přistoupila paní vedoucí a dloubla do něj rukou: ,,Pane Hovorko, vy jste spal!“
Reakce osloveného byla nečekaná: ,,Vážená paní vedoucí. Byla to moje patnáctá závada, nebo šestnáctá? Ani nevíte jakou mi dělá radost, že mne neustále sleduje dáma o generaci mladší!“ Paní vedoucí urychleně zmizela ve svém kutlochu.
Smlouva byla bez problémů o rok prodloužena. Možná se potvrdilo staré pořekadlo Co se škádlívá, to se rádo má. Kdoví. Závodivé hry profesionální ostrahy můžou ale ještě pokračovat další rok...