Paní vedoucí značkové parfumerie sedí ve své minikanceláři, jakési kukani rozměrů střelecké věže bombardéru Wellington. Je skrčena za počítačem a kulisu tvoří krabice se zbožím. Ovšem tuto kancelář opouští tak padesátkrát za hodinu a je nebezpečná svému okolí širokým akčním rádiem. Vždy, když se hlídač hodlá opřít, musí očekávat přílet paní vedoucí. Jistě by nic neřekla, ale vnitřně by nebyla s takovými úlevami personálu spokojena, i když hlídač je příslušníkem zcela jiné organizace. Strážný důchodce Franta Hovorka má však u své agentury takové renomé, že jeho jméno je předtištěno na šichťáku. Stal se z něj kmenový hlídač a kamarádi jen tu a tam zaskakují. Kontroloři často hřeší na jeho poctivost a dochvilnost, vůbec jej nekontrolují. Hlásí někdy nástup šichty mobilem do ústředí z úplně jiného místa pobytu. Čas pak třeba i se zpožděním dvou hodin zapisují se zpětnou platností!
Fanouš vždy při příchodu hlasitě zdraví. Je pravidelně mimicky upozorněn paní vedoucí, která jej očekává s prstem na ústech. Hlasitý hovor prý ruší kosmetické procedury v blízké kosmetické kabině. Příchozí na polohlasné přivítání zapomíná a tak se z mimického gesta pomalu stává rituál. Jednou hlasitě prohlásil:,,Už není spolehnutí ani na ty mastičkáře. Zakoupil jsem si u jedné vědmy elixír věčného mládí, vypil jsem celou flašku na ex a ono mne to jenom ostříhalo!“. Na hlavě má totiž krátký střih, zvaný kanadský trávník.
Devět hodin stání a mírného popocházení každý den, to dá zabrat i mladému člověku. Důchodce vynalezl však systém jak přežít a dokonce se při této činnosti baví. V poslední době dosáhl jeho systém dokonalosti. Službu začíná úderem půl desáté. První půlhodina je jakési zahřívací kolo. Od desáté začíná počítat zákaznice. Do dvanácté počítá s hodinkami na zápěstí. Úderem dvanácté ukládá časomíru do kapsičky od košile. Počítá. Jedna, modrý kabát, dvacet pět, zelená šála. Po devadesáti ženách se podívá na hodinky, kolik že je právě hodin. Podle frekvence si utvoří průměr návštěvnosti za jednu hodinu. Od třetí hodiny pak jede na ostro. Odloží hodinky a snaží se uhádnout šestou hodinu. Vychází to s rozdílem pěti minut. Tak se baví. Čas kupodivu krásně utíká.
Fanouš činí vše pod tlakem. Činí jen vynucené tahy. Prostě musí stát v prodejně, ať se mu to líbí, nebo nelíbí. V rodné vesnici má pověst hamouna, který by jen hrabal peníze. Má jistě pěkný důchod, vydal knížku, peníze se jenom sypou. Této domněnky využívají i lidé potřební a tak se stal bezděky sponzorem různých divných existencí. Plačící žena stojí ve dveřích. V ruce se jí klimbá prázdná nákupní taška.
,,Pane Hovorko, mohl byste mi půjčit dvě stovky? Pozítří beru, určitě vám to vrátím!“
Zdánlivě zámožný člověk vyhověl. Po čase se u dveří opět odehrál stejný rituál. Plačící paní nejenže peníze nevrátila, ale vypůjčila si ještě dalších dvě stě padesát korun! Za několik týdnů se věřiteli doneslo, že paní chodí dům od domu a je všem známa jako falešný pětník. Po roce zaúčtoval věřitel tuto částku do rubriky ztráty a peníze oželel. Hraje jen občas se svoji dlužnicí hru na schovávanou. Jakmile jej totiž paní spatří, je schopna vyvrtat v zemi díru a kamkoliv se podhrabat. Při celkovém zadlužení by ovšem musela sfárat do podzemí. Věřitel má jedinou jistotu. Tahle paní už u jeho dveří nezazvoní! Jindy zase vletí do hospody známý povaleč Rambousek: ,,Pomoc, mám v patách Tondu Obrtlíka. Dlužím mu stovku a on mi chce rozbít hubu. Já beru podporu až pozítří!“ Zazobaný dobrák důchodce půjčí stovky dvě! Půl roku se ni neděje. Najednou zastaví věřitele Rambousek na kole:,,Nezlob se kamaráde, vezl jsem ti ty dvě stovky. V hospodě jsem ukázal pětistovku, chtěl jsem si koupit cigarety a hospodský mi tu pětistovku zabavil! Tak příště!“ Kdyby tak ti lidé věděli, od koho si půjčují peníze. Kdo že je ten blbý sponzor?
Cestou do prodejny zahlédl najednou důchodce něco nevídaného. Výprodej! Před kamenným obchodem je vylepen tištěný plakát s nápisem CITITELNÉ SLEVY! Vše je vyfutrováno tečkami nad písmeny I a doplněnou informací – vše jen za Půl! Celých dvacet minut pak postává svědek před nápisem a pozoruje reakce kolemjdoucích. Většinu průchozích tento nápis nevzrušil! Důchodce je zdrcen. Národ Karla Čapka, Vladislava Vančury a teď tohle. Kdyby to bylo někde na vesnici, ale tento skvost je umístěn na hlavní třídě. Připustíme-li, že majitel je Arab, nebo Vietnamec, proč jej nikdo na tuhle hovadinu neupozornil. Ten plakát přece někdo natisknul! Důchodce si hodlá příští den přinést značkovač a připsat na plakát. Cítitelné je v tomto zeměpisném prostředí akorát hovno! Nestalo se tak. Druhého dne nápis zmizel. Na ručně psaných upozorněních jsou ovšem daleko větší perly. Informace Rakouzské zboží, kluzská podlaha a otevřeno bude i v neděly, zdobí firmy cizinců. No a proč ne. Ze směnáren na kolemjdoucí hledí přece většinou jen lidé cizích etnických skupin.
Ostraze se najednou začalo nedostávat vypraných modrých košilí s dlouhým rukávem. Stát za třeskutých mrazů v úboru s krátkým rukávem, zdá se poněkud výstřední. Z hloubi šatníku vylovil tedy košile bílé. A tak, když jednou o pracovní přestávce procházel plzeňskou restaurací u Švejka, snažilo se mu několik hostí zaplatit. Byl totiž v bílé košili, černé vestě a černých kalhotách od číšníků této restaurace pouhým okem k nerozeznání! Najednou pochopil, že podobnou situaci musel zažít někde i pan Svěrák, když napsal scénář k filmu Vrchní prchni.
V prodejně se najednou od pokladny ozvalo známé heslo ,,Mraky!“ To si dohodl Fanouš s paní vedoucí. Jakmile se totiž do prodejny dostaví nějaká známá zlodějská firma, je upozorněno osazenstvo heslem. Fanouš navrhnul heslo ,,Nad horou jsou mraky!“ Tak oznamoval Londýn partyzánům shoz munice. Nakonec bylo dlouhé heslo zkráceno na pouhé slovo ,,Mraky!“
Tanečním krokem vstoupil pán, známý to zloděj. Proslýchá se o něm, že dokáže ukrást doslova nos mezi očima. Pokladní okamžitě opouštějí svá stanoviště bez ohledu na frontu platících žen. S hlídačem pak provázejí pána prodejnou, každá z jedné strany. Vypadá to, jako kdyby bohatého prominenta vyprovázela ochranka. Pán je znechucen. Udělá rundu kolem regálů, pak se zastaví a sdělí celé komunitě:
,,No co, snad tady z mé návštěvy nemusíte dělat takové kino!“
,,Nezlobte se, ale vy máte hezký profil!“ utrousí Fanouš.
Pán naštvaně odešel. Pak se ještě vrátil, rozhodil rukama a zvolal: ,,Přiznávám prohru!“
Ochránce tento výrok potěšil, uvědomil si ale, že ten zloděj nebude slušný, ale blbý!
Železniční důchodce využívá zásob zbytků uniforem. Modrých kalhot má plnou skříň, modrých košil požehnaně. Na nohou nosí levné boty od Vietnamců. Využívá též tři modré železničářské bundy. Jeho oblečení kontrastuje s módními kreacemi dam ve značkové prodejně.
Ta paní vplula do prodejny jako kapitán Šabršulíno z kouzelné knížky Dorotka a mořští loupežníci. Statná sedmdesátnice měla na hlavě mušketýrský klobouk, přiléhavé kalhoty a boty s okapem. Oblečena byla v jakési mexické pončo s třásněmi. Rozrazila zástup kupujících a začala se dožadovat informací o vystaveném zboží. Příslušnou prodavačku začala ihned sekýrovat. Fanouš vše pozoroval s výrazem SS sturmbannführera. Paní znervózněla. Ochranka pozdě zpozorovala, že paní má v rukou malého psíka na tenounkých nožičkách. Psík začal poštěkávat v komické tónině. Nepříjemná zákaznice se obrátila na ostrahu.
,,Pane z vašeho pohledu jde hrůza. Vy se na Fifinku mračíte!“
,,Ale paní, to je jenom svalová záležitost. Však ona se na mne taky neusmívá!“
Madam znechuceně opustila prodejnu. Hodně lidí si oddychlo. Sotva však paní zmizela a obchod se vylidnil, seběhly se prodavačky kolem bodygarda.
,,Už jsem chtěl vykopat tu krávu a nakopnout za ní i toho psíčka,“ ulevil si strážce.
,,To byste si dal. Ten druh se jmenuje čivava a stojí třicet tisíc!“ oznamuje prodavačka Lenka.
,,Prosím vás, k čemu takový pes je? Těžko něco uhlídá a uložen mezi dva chleby, by byl tou nejdražší svačinou!“ Nakonec ale vše rozhrábla prodavačka Jarka: ,,To byste musel té paní toho psíka zaplatit, nebo nahradit!“ A tu hlídač odvětil: ,,Za třicet tisíc měsíčně a v krásné livreji bych se klidně stal mužem Čivavou! Akorát bych nesnesl obojek!“
Toho dne se rozprostřelo v prodejně zlověstné ticho. Prodavačky pobrekávají, paní vedoucí sedí sklesle za počítačem ve svém ponorkovém kutlochu. Nakonec se zjeví pravda.
Prodejnu koupil nový majitel. Prodavačkám to sdělil na slavnostním posezení při konzumaci obložených chlebíčků. Děvčata mají před sebou nejasný osud.
,,Holky, nový majitel se přece nezbaví zkušeného mančaftu, který spolehlivě vydělává miliony. To by byl blázen!“ utěšuje důchodce zdrcené ženy. Posléze se dovídá, že všechny prodavačky projdou zvláštními pohovory a dostanou tříměsíční zkušební lhůtu! Kdo může v této společnosti zaručit, že nebudou nahrazeny dcerami četných příbuzných?
,,A vy jste tady také zbytečný. Už vás nebudou potřebovat. Rozhodl tak nový majitel!“ oznámila paní vedoucí.
,,Vážená paní, já mám na visačce číslo 213. Já mohu stát kdekoliv jinde. No a když budu na vrátnici, kam kmenově patřím, budu alespoň ve službě sedět!“
,,No a já budu asi také sedět – doma!“ ukončila rozhovor zdrcená vedoucí.
A tak skočila životní epizoda ochranky v prodejně s drahými parfémy. Vrátí se do normálního života. Vrátí se k levnému mýdlu a ke svému oblíbenému pitralonu!
Netušil ale, že se po čase vrátí i do prodejny. Nový majitel přijal i všechna děvčata, včetně vedoucí. Ta si vymohla i Fanouše. Splnila se totiž jeho předpověď. Nový majitel nebyl přece žádný blbec!