Jít k psychologovi? Zavolat na krizovou linku? Vypravit se na úřad nebo k lékaři a přiznat tam, že si něčím s nevím rady? Vyhledat si informace ke zdravotním potížím, které mě trápí? Ne, to nedělám. Jen bych tím přiznal slabost. Poradím si nějak sám. Nebudu škemrat o pomoc. Tak dříve uvažovala řada lidí vyššího věku. Současní šedesátníci a starší však k životu přistupují jinak. Do seniorského věku se totiž dostává generace, která umí vyhledávat informace a ví, že zeptat se na něco či požádat o radu a o pomoc, by měla být naprosto přirozená věc.
„Je to důležitý signál pro společnost. Sedmdesát procent Čechů nyní uvedlo, že ví, na koho se obrátit, když budou potřebovat řešit problémy týkající se stáří. Tedy zdravotní a sociální pomoc a poradenství. To je zásadní posun v osvětě, protože za poslední dva roky došlo k nárůstu těch, kteří vědí, na koho se v takové situaci obrátit, o dvacet šest procent,“ říká Denisa Ratajová ze společnosti Sue Ryder, která pečuje o seniory a provozuje poradenský portál Neztratit se ve stáří. Z průzkumu vyplynula i další povzbudivá a optimistická data týkající se života ve vyšším věku.
„Drtivá většina obyvatel České republiky, konkrétně osmdesát sedm procent, uvedla, že vidí seniory pozitivině, že jsou obohacení společnosti,“ uvedl Tomáš Kučera ze společnosti Rondo Data, která průzkum prováděla. „Padesát devět procent respondentů však vidí seniory jako nespokojené. Uvedlo to padesát devět procent lidí. Nicméně je to o devět procent méně než před dvěma lety,“ dodává.
Konkrétním příkladem toho, o čem je v průzkumu řeč, je například pětašedesátiletá Irena z Ostravska. Nedávno prožila zajímavou zkušenost, kterou líčí takto: „U nás v domě žije starý manželský pár. Pán několikrát upadl, téměř nevychází z bytu. Paní už nezvládá péči o něj. Nemají děti, jen synovce v zahraničí. Ten mě jednou poprosil, jestli bych na ně trochu nedohlídla, chtěl mi za to i platit, což jsem odmítla. Jenže ti lidé si nechtějí nechat pomoct, poradit. Už nechodí ven. Když jim chci nakoupit, žádají jen velmi obyčejné, nekvalitní věci s nulovou výživovou hodnotu. Odmítají mou pomoc. Odmítají pečovatelskou službu. Když jsem jim navrhla, že kontaktuju sociální odbor a poradíme se, jak dál, téměř se urazili. Řekli, že nebudou nikoho prosit o pomoc. Přitom by měli nárok na příspěvky na péči, mohli by si z nic zaplatit pomoc, ulehčit život. Řekli, že rozhodně nic vyřizovat nebudou a nepřejí si, aby synovec něco zařizoval za ně, že nejsou žebráci, aby se někde o něco prosili, a že se už jen chystají umřít.“
Irena má svůj život naplánován naprosto jinak. Zatím je v dobré kondici, ale už má přesný přehled o domovech s pečovatelskou službou ve městě. Už si do jednoho podala žádost. „Manžel je o sedm let starší, zdraví se mu trochu zhoršuje, takže je nám jasné, že v domě bez výtahu zůstat na stará kolena nemůžeme. Chceme, aby o nás bylo postaráno. Nejedná se o domov pro seniory, ale o normální bydlení se službami, které jednou můžeme potřebovat. Obešla jsem několik zařízení, poradila jsem se s moc milou paní na sociálním odboru, která mi řekla, jaké jsou u nás ve městě možnosti. Zařídili jsme si už teď uklízečku, chceme šetřit síly a užít si stárnutí, co to jde. Mám kontakty na různé organizace, které pomáhají starým lidem. Když budu potřebovat pomoct, už teď mám přesný plán, jak to budu řešit,“ tvrdí.
Lidé, kteří se zabývají problémy spojenými se stárnutím, čím dál častěji mluví o tom, že se do seniorského věku dostává generace, která je odlišná od předešlé generace penzistů. Současní noví důchodci jsou sebevědomější, umějí si vyhledávat informace, vědí, že žádost o radu a o pomoc není žádné selhání. Velkou roli v tomto směru sehrál fakt, že starší generace umí zacházet s internetem, že je aktivní na sociálních sítích. Vyhledávání rad, informací a sdílení starostí a radostí proto je pro ni přirozenou součástí života a nyní se jasně projevuje, že se jim tato aktivita vyplácí.
