Tak jako je v dnešní době ve flóru angličtina, byla před padesáti lety ruština. I když to byl slovanský a tudíž příbuzný jazyk, nestal se pro většinu populace druhou plynně ovládanou řečí. Studenti to prostě flákali. Bylo jim to umožněno.
Jiří Sernický byl ruský emigrant. Na průmyslovce ve Valticích vyučoval ruský jazyk. Jako kantor byl nenáročný a předmět v jeho podání byla procházka růžovým sadem. Byl to hodný člověk a šel si svou cestou. Zato celé generace Valtičáků dodnes ovládají basně Krylova v originále. Každá hodina začínala čtením nějaké bajky. Recitace byla vyžadována i při zkoušení. Nikdy nevymizí z myslí takto postižených jedinců, že Kagda v tovariščach soglasa nět, na lad ich dělo něpajďot. Všichni absolventi také dodnes znají větu:,,Napišítě iz gačkom!“
Tato věta přeložená do češtiny značí: "Napište písmeno s háčkem!" Celé generace tak znají milého učitele pod přezdívkou Izgačko, zkrátka Izyk. Když tohle vyprávěl doma student Frantík Menclů otci, ten pravil: ,,To musí být žid. Každý žid se přece jmenuje Izák a každá ženská Sára." Jemné odstíny studentského názvosloví bylo zbytečno otci vysvětlovat.
Studenti schválně psali na tabuli až ke konci desky, aby bylo nutno rozdělit slovo. Činili tak bez rozdělovacího znaménka a vždy se od kantorského stolku ozvalo fistulí: ,,Pšenos, pšenos!“ Také při psaní zkratky "tj." studenti schválně vynechávali tečky. Od stolku se pak ozývalo hlasité: ,,Tetečka, jetečka!“
Každá hodina ruského jazyka začínala recitací bajky Krylova. Pak se četla po lavicích nějaká povídka z ruské, nebo sovětské literatury. Čte se postupně, každý student přečte část a podává knihu sousedovi. Tento systém se velice podobá hodině čtení ve třetí třídě základní školy. Na místě by bylo, kdyby se četlo rusky, čte se ale česky! Někdo si něco přidá, jiný přeskočí řádek. Někdo vynechá celý odstavec. Kniha se předává i nečtena, kvůli kolování. Začíná se číst povídka Antona Pavloviče Čechova Člověk v pouzdře. Je to o jednom pánovi, který pozbyv šatstva, je přenášen v pouzdře od hudebního nástroje. Začíná se Člověkem v pouzdře, třídou prochází Člověk ve futrálu. Povídka končí u Kapitána Flinta jako člověk v putálu! Je to volná zkratka slova putyka.
Píše se písemka. Žádná křeč. Netřeba se této prověrce vyhýbat prostřednictvím ordinace doktorky Klouparové. Kantor napíše text na tabuli. Vynechá akorát koncovky a nějaké zapeklité slovní tvary. Nikdy nediktuje! Celá třída si v klidu všechno opíše krasopisně do sešitu. Pak odloží psací potřeby. Opisovat se nesmí, na to si kantor potrpí. Pak prohlásí: ,,Jak žeb něbudě znať, já postavím peťku. Jó, žeb ználi! Kdo budě opisovať, já písměnku zabavím a bude peť!“ A tak se neopisuje. Zhruba tak deset minut před koncem hodiny přichází ke stolku první student. ,,Soudruhu profesore, mám problém. Má tady být se svěčoj, nebo se svěčej?“ Tu profesor kývne rukou, student se k němu nachýlí a ruštinář mu do ucha pošeptá ten správný tvar! Stejně pochodí každý, kdo se přijde ke stolku poradit. Vše se pak doladí ve třídě. Písemky jsou vždy na výbornou.
Asi tak ve druhém ročníku nastává velkolepá výstavba Potěmkinových vesnic směrem k maturitě. Každý student dostává v předstihu tří let svého spisovatele a jedno jeho dílo. Je to běh na dlouhou trať. Vyfasované dílo se musí student naučit podrobně, doslova a v originále. A tak jak dodnes může Frantík Menclů kdykoliv a na počkání zarecitovat bajku Krylova, může přednést vše o Gogolovi a jeho románu Mrtvé duše.
Po dobu druhých prázdnin přečetl student Mrtvé duše v češtině. Bavil otce Vincence pasážemi, které drastický humorista využíval mezi kamarády. Narážel na prostý fakt, že Pavel Ivanovic Čičikov, hlavní postava románu, vždy ukořistil nějaký plakát a až doma si jej četl. Otec pak rozhlašoval mezi kumpány: ,,Lojzo, nevíš o nějakým plakátě, večer bych si chtěl doma počíst!“ Otec také komentoval tehdejší sovětskou kinematografii. Říkával: ,,Podívej se mamko na ty špinavý starý babky třeba u Gorkého. Babička Boženy Němcové je vedle nich Panenka Maria. A od takových vzorů se máme učit!“
U maturity pak Izyk předváděl velkolepé divadlo. Komise sedí za stolem. Kantor představí zkoušeného a požádá o razgovor se železniční tématikou. Od té doby ví každý Valtičák, co je to lokomotiv maňovrovyj a lokomotiv podtalkyvájuščij. Mluvnice je vyřešena kopancem do kotníku pod stolem. Izyk dává vždy dvě možnosti a kopanec značí tu správnou. Zlatým hřebem se ovšem stává zkouška z literatury. Zkouška začíná otázkou: ,,Tak co ty čet?“
,,Mjortvyje duši, soudruhu profesore.“
A pak už komise jenom čumí. Vzduchem létají charakteristiky poměnštikou, na frak dostává i statkářka Korobočka. Maturitní komise se nakonec dovídá, že Čičkov byla ani ryba, ani rak. Celý systém měl jediného ,,betla“, řečeno slovy mariášníka. U zkoušky musel být Izyk. Jakákoliv jeho absence by se stala pro celý ročník smrtelnou katastrofou!
Vražený stín se objevil nad železniční průmyslovkou v roce 1958. Nastoupil mladý ruštinář. Naštěstí převzal jen první dva ročníky. Starý ruštinář dojížděl se třeťáky a čtvrťáky. Pro nováčky se pak stala ruština zlým snem. O pohodě Izykových studentů se mladým mohlo jen zdát.
Ruštinář Jiří Sernický svým způsobem výuky i zkoušením neohrožoval studijní výsledky. Nepřispěl však ani k jazykové dokonalosti studentů. Co naplat, jeho žáci nemohli po pravdě napsat do dotazníku větu. Ovládám ruský jazyk.
Ruštinář měl ještě jednu zvláštnost. Měl totiž šišatou hlavu. Stejnou šišku měl ještě student Jindřich Kadula, zvaný Ondryš. Tento třídní komik, organizátor ptákovin a alotrií, si za svoji anomálii vytrpěl četné posměšky. Jeho hlava byla přirovnávána k hlavě ruštinářově. Bral to celkem sportovně. Ruština studenty neohrožovala.
A tak když student, zvaný Guma, vznesl na Ondryše dotaz: ,,Ondryš, bude fotr zkoušet?“ nemínil ohrožení třídy zkoušením. Dával jenom k lepšímu genetickou podobnost obou lebek!