JERUZALÉM - SVATÉ MĚSTO?

Málokterá oblast na naší planetě vzbuzuje neustále tolik pozornosti jako oblast Blízkého východu. Zde se zrodila naše civilizace, zde vznikla i tři velká monoteistická náboženství. Málokterá oblast je tak bohatá na historické události. Přesuny celých národů vyvolávaly v minulosti časté krvavé války, které měly za následek úplné vyhlazení mnoha kmenových společenství a velké změny v demografickém složení obyvatelstva. Je to oblast, kde se od věků střetávala kultura Orientu s kulturou helénistickou a později i s rozvíjející se kulturou středověké Evropy. V této oblasti se zrodila i svébytná kultura a náboženství izraelitů, což mělo zcela rozhodující vliv na pozdější vývoj celého regionu.

Z ortodoxního judaismu se za židovských válek odštěpila neustále sílící skupina židovských křesťanů, která se v podmínkách slábnoucího římského impéria rozrostla na nejrozšířenější náboženství na světě. A konečně nezadržitelný postup arabských kmenů do geograficky příznivějších oblastí Blízkého východu během sedmého století přinesl do této oblasti kulturu a náboženství islámu, který „převálcoval“ vše, co mu stálo v cestě. Soužití těchto tří kultur na relativně malém prostoru Předního východu nebylo vůbec jednoduché a poznamenalo vlastně vývoj tamější společnosti až do dnešních dnů. Tento střet kultur byl nejvíce patrný v místě, které bylo jejich nejvlastnějším centrem. V Jeruzalémě. Ve svatém městě křesťanů, židů i muslimů. Jeruzalém není jen reálným městem. Jeruzalém je symbol. Pro židy symbol jejich národní identity, pro muslimy a křesťany symbol jejich víry. Dva nesmiřitelné tábory tu stojí proti sobě. Na jedné straně židé, na druhé straně muslimové. Křesťané zůstávají tak trochu stranou ve stínu tohoto více než tisíciletého zápasu.

Náboženská pestrost Jeruzaléma je úžasná. Z Chrámu Božího hrobu zní zvony a průvod františkánských mnichů se vydává na svou pravidelnou páteční pouť po Křížové cestě, z minaretu vyvolává muezzin tu věčnou formuli o jedinečnosti Boha a židé, oblečení do svátečních černých kaftanů se s modlícím tálitem kolem pasu komíhají v modlitebním transu před Zdí nářků. A nezúčastněný jeruzalémský poutník se posadí na malou zídku na střeše arabského súku a v poklidu pozoruje panorama města. Svatého města.

Jeruzalém, to jsou vlastně tři města. Davidovo město židovské, Kristovo město křesťanské a Mohamedovo město arabské. A doma tu jsou všichni. Úžasná mnohotvárnost tohoto kosmopolitního města, nabitého svatostí i památkami, odjakživa láká věřící i nevěřící. A je zcela jedno, že jen málo z toho, co vám nejrůznější průvodci při procházení jeruzalémskými památkami vyprávějí, je skutečnou historickou pravdou. A proto poutníci z celého světa plní ulice tohoto města i množství nejrůznějších svatyň a vychutnávají si jeho neopakovatelnou atmosféru.

Jeruzalém. Svaté město, které je přeplněné mýty, nejrůznějšími symboly a množstvím postav, jejichž existenci nelze reálně ověřit. Město, kde je mýtus realitou. To je Jeruzalém. Přemýšlím, kde je vlastně hranice mezi vírou a fundamentalismem. Ta hranice je velmi tenká. Člověk bohužel nemůže žít izolovaně od nejrůznějších ideologií. Ať už jsou to ideologie náboženské, politické, nebo společensko-filozofické. A Jeruzalém je město rozporuplných poloh i rozporuplných ideologií. Slepá víra tu hraničí až s nenávistí. Víra, která se jen nerada vrací ke svým prastarým kořenům a lásce k bližnímu. Katolická pompéznost, pravoslavná a židovská nesnášenlivost, arabský fundamentalismus. Slova a činy nejsou to samé.

Credo, quia absurdum. Co je to vlastně víra? Víra je ambivalentní pojem. A s rozumem má málo co společného. Platí to stejně pro všechny denominace, které se zde usídlily. Kde je ona hranice? V Jeruzalémě ji nenajdeme. Všichni tu jsou proti všem. Křesťané proti židům, židé proti Arabům, konzervativní židé proti ultraortodoxním Charedim, Syřané proti Řekům, Arméni proti Koptům a Etiopcům. A tak dále. A nad vším je všemocná víra. Jak hrozivé memento.

A přesto tady člověk cítí na každém kroku, že je ve svatém městě. Podívá-li se z Olivetské hory přes biblické údolí Cedron na panorama města, i ateista zde cítí přítomnost jakéhosi duchovního principu, který je nadřazen všemu. I těm znesvářeným stranám. Jako nevěřící se zdráhám použít termínu Bůh, i když by to bylo asi výstižnější. Ale pak člověk sestoupí dolů, do Jeruzaléma všedních dnů. A zde najde druhou rovinu tohoto, vírou rozděleného, města. Xenofobii a fanatizmus víry, mladičké dívky v ulicích na stráži s automatickými puškami a v supermarketech skenovací rámy, které nejsou určené k chytání zlodějů. Pro vnímavého poutníka je to věru těžké sousto. A Boží přítomnost zůstala někde na úrovni Olivetské hory. Být vyvoleným národem je mnohdy těžké i pro tento vyvolený národ.

Chci věřit, abych rozuměl. Ale nějak mi to nejde. Rád bych zůstal v oné první rovině a díval se na náš schizofrenní svět z trochu rozostřeného nadhledu Olivetské hory. Ale realita je tam dole. Pokud ji chceme pochopit, musíme sestoupit ze svého piedestalu mezi lidi. A možná přidat i trochu té víry. Že se jednou probudíme a všechno bude jinak. Ta nová naděje ale není ani u Zdi nářků, ani ve zlaté záři Skalního dómu, ba ani ne v pompézní nádheře římského Svatopetrského chrámu. Ta je v porozumění. Člověk potřebuje víru. Ale víru, která má oči. Víru, oproštěnou od bigotního fundamentalizmu, víru, které budou rozumět všichni. Která bude spojovat, a ne rozdělovat. Tuto víru poutník v dnešním svatém Jeruzalémě rozhodně nenajde.