Vzpomínáte si na dobu, kdy se pracovalo 6 dnů v týdnu, tedy i v sobotu? Byla to běžná věc. Sobota měla kratší pracovní dobu, ale pracovalo se. Stejně tak na Štědrý den. V kratší pracovní době - jako v sobotu. V mateřské škole bývaly v tento den většinou děti prodavačů, zdravotnických pracovníků, železničářů, rodičů, kteří měli práci na směny. Většinou býval provoz do patnácti hodin.
Vzpomínám na jeden takto pro mne velmi zajímavý den.
Manžel - železničář má noční. To znamená, že přijdu domů po třetí (pracoviště - školu mám u domu), dodělám to nejdůležitější, co manžel nestihl, dáme se společně s dětmi „do gala“ a můžeme večeřet. Trochu brzy, ale tak, abychom mohli být u stolu všichni a zároveň, aby manžel mohl být před osmnáctou hodinou v práci.
Děti postupně odcházejí domů, okna jsou zavřená, kytky na týden zalité, vše zkontrolované. Stačí jen zamknout a jít. Ouha. Ve třídě zůstává jedno dítě. Do 15.00 je nikdo nevyzvedává. Mobily nejsou, pevnou linku nemají. Co teď? Navíc je to dítě z cizí třídy, která je zamčená a při ruce nemám dokumentaci s adresou. Jsem bezradná. V 16.00 hodin oblékám dítě, na branku připevňuji papír se sdělením, kde ho rodiče najdou a jdeme k nám domů.
Velké překvapení se doma nekoná. Nedělám to poprvé. Rychle dodělávám připraveného kapra, vše ostatní máme hotové od minulého dne. Ke stolu přidáváme další židli a pomalu se chystáme k večeři. Už je hodně hodin a děti se budou chtít s tatínkem podělit o radost z dárečků. Nu což, rychle přemýšlím, který dáreček dáme „našemu hostu“. V tom mě vyruší zvonek u dveří. Paní mi s pokusem o omluvu sděluje, že sice DNES měla VOLNO, ale musela dosmažit řízky, aby měli hezký večer... Dávám dítěti vanilkový rohlíček a se slovy JÁ NE je předávám matce. Dnes už si nevzpomínám, zda jsem ta slova řekla s otazníkem či vykřičníkem. Jisté je, že nakonec vše dobře dopadlo. My měli dobrý pocit i velmi příjemný podvečer.
Jak to bylo jinde, kdo ví…