Vzhledem k tomu, že kapacita Ungeltu je při dodržení hygienických omezení velmi nízká, uvidí diváci toto představení na jevišti divadla Metro na Národní třídě. Podrobnosti najdete na stránkách Ungeltu.
Anglický dramatik Peter Quilter věnoval klasickou konverzačku Vejšlap Divadlu Ungelt. Jak k tomu vlastně došlo?
Všechno vypuklo v roce 2017, kdy jsme v Ungeltu uvedli Quilterovu hru 4000 dnů. Prostřednictvím e-mailu jsem Quiltera kontaktoval a začal si s ním čile dopisovat. Kdykoli pak něco nového napsal, hned mi to poslal. Když mi poslal k přečtení svou novou hru Trhni si, otče!, popsal jsem mu dramaturgii Ungeltu, která se zaměřuje jen na hry pro dva, tři herce. Svěřil jsem se mu také, jak moc je mi líto, že hru s tak skvělým námětem napsal pro šest figur. Uplynulo pár týdnů a ve schránce mi přistála nová, kompletně přepracovaná verze pro tři postavy… Vyrazil mi tím dech. Věděl jsem, že si dopisuje s dramaturgy a uměleckými šéfy z celého světa a nepovažoval jsem proto naši korespondenci za něco, čemu by on sám přikládal nějaký zvláštní význam. A najednou pro nás přepsal hru s přáním, abychom ji ve světové premiéře uvedli… Takovou nabídku nešlo oslyšet. A tak v červnu loňského roku do Ungeltu vstoupil druhý Quilterův text. A on už byl u toho. Strávil v Praze čtyři dny, inscenaci viděl nejen na první a druhé premiéře, ale dokonce neplánovaně na přístavku zhlédl i první reprízu. Byl nadšen. Nejen z představení, ale i z divadla jako takového. Večer před odletem nám proto předal svou nejnovější hru a řekl, že by si přál, aby jeho novinka měla opět světovou premiéru v Ungeltu. Trval na tom, abych si hru ještě před jeho odletem přečetl. Chtěl o ní po cestě na letiště debatovat. Přestože jsem byl po premiérách poměrně znaven, text mě rozesmál a povzbudil. V onom taxíku ještě sice vůbec nebylo jasné, jestli se nám podaří v natřískaném plánu premiér najít místo, jasné ale bylo, že taková hra, která je humornou oslavou života i přátelství, by našemu repertoáru docela slušela…
Ve hře vystupují tři přátelé. Petra Stacha si vybral sám autor. Kdo a proč vybral představitele dvou dalších rolí?
Když jsme s Milanem Heinem debatovali o obsazení této komedie, věděli jsme, že v první řadě musíme vytvořit tým tří zcela rozdílných osobností, které ale na sebe budou dobře slyšet. Zároveň to museli být herci, kteří dokonale vládnou jazykem, neboť kouzlo Quilterovy hry spočívá především na zběsile svištícím trialogu. Martina Písaříka jsem sledoval již dlouho a vždy jsem obdivoval, jakým způsobem vládne větou – umí přesně vystavět a naplnit repliku, umí pointovat a u toho všeho působí uvolněně. Honza Holík asi před rokem v Ungeltu hostoval ještě coby člen plzeňské činohry s inscenací Howie a Rookie Lee. V prázdném prostoru v dlouhatánském monologu vykreslil postavu skrze řečový projev tak mistrovsky, že si na něj prostě nešlo nevzpomenout. Jen těžko jsme mohli mít při obsazování šťastnější ruku…
Měl jste jako režisér s třemi muži obtížnou práci? Co bylo nejtěžší?
Vůbec ne! Mezi celým hereckým týmem hned na první zkoušce dokonale zafungovala ona chemie, která je zvlášť potřebná pro komorní hry. A zcela nezbytná je pro konverzační komedii, která nestojí na příběhu, ale na charakterech. Martin Písařík, Petr Stach a Jan Holík na sebe přirozeně slyšeli, inspirovali se, blbnuli, hráli si, hledali, tvořili, vtipkovali, přemýšleli... Pro komedii není nic lepšího než uvolnění hraví herci, kteří jsou zároveň schopni a ochotni nořit se do hlubších témat. Zkoušky s takto tvořivým a otevřeným týmem dělají z divadla to, co má být – radostné místo, v němž se setkávají a sbližují zcela rozdílní lidé. V takovém světě nemůže být nic tak těžké, aby to nešlo s úsměvem vyřešit.
Co byste čtenářům prozradil z obsahu Vejšlapu?
Půdorys hry je založen na dvoudenní túře tří městem zpovykaných kamarádů. Rozhodnou se navzdory svému rozporuplnému vztahu k přírodě vyrazit do hor. Chtějí tak uctít svého nedávno zemřelého kamaráda. Díky této netradiční tryzně vyplavou na povrch všechny jejich doposud potlačené pochybnosti a traumata… Quilter Vejšlap psal metodou spontánního psaní, což pravděpodobně zapříčinilo, že mu pod rukou vznikla nesmírně živá, autentická a hravá ptákovina.
Proč Vás osobně tato hra zaujala?
Téma, které jsem si hned po prvním přečtení hry poznamenal bylo téma krize středního věku. Měl jsem krátce po pětatřicátých narozeninách a říkal jsem si, že právě teď skončil růst a začalo stárnutí. Říkal jsem si to samozřejmě s nadsázkou, přičemž tato nadsázka skvěle korespondovala s nadsázkou Petera Quiltera. Každá ze tří postav je v určité životní patové situaci, která je do jisté míry dána jejich nezralostí. Společný výšlap na horu jim umožní dozrát. Když jsem hloubal nad koncepcí inscenace, smál jsem se sám sobě – přistihl jsem se totiž, jak se pomocí Quiltera vyrovnávám s prvními šedinami!
