Jak moc ovlivnila koronavirovirová krize Muzeum Kampa?
Muzeum Kampa bojuje o přežití. My jsme největší privátní muzeum výtvarného umění v České republice a jsme neziskovka. Negenerujeme žádný zisk, my všechny peníze, které získáme ze vstupného nebo z pronájmů nemovitostí, vkládáme do nových výstav, do publikací o umění a také do rozšiřování naší sbírky uměleckých děl. To znamená, že nemáme velké finanční rezervy, ale máme stálé náklady na provoz našich nemovitostí , energie a na zaměstnance. Bohužel stát zatím žádnou pomoc takovým institucím, jako jsme my, nenabídl, tak doufám, že se nějaké podpory ze strany státu dočkáme. Protože by bylo škoda, aby Muzeum Kampa, které je zahraničními médií hodnoceno mezi deseti nejlepšími malými muzei v Evropě, musela kvůli koronaviru trvale zavřít.
Jaká byla vlastně skladba návštěvníků Muzea Kampa před koronavirem – chodili do muzea více Češi, anebo zahraniční návštěvníci?
Bylo to tak napůl. Ovšem problém je teď ten, že zahraniční turisté tu nejsou a ti čeští zatím na umění nechodí, ta návštěvnost je teď zlomková oproti období před koronavirem. Poté, co se uvolnila ta nejrůznější opatření, lidé začali houfně chodit ke kadeřníkům a na sportovat, ale zatím ne na umění. A to je samozřejmě problém. My jsme navíc museli zrušit i celou řadu doprovodných akcí – organizujeme nejrůznější vědecké projekty, vydáváme monografie umělců, pořádáme výstavy zapomenutých umělců, což jsou všechno nekomerční aktivity, ale pro českou kulturu velmi významné.
Myslíte si, že Češi nemají takový vztah k umění jako turisté ze zahraničí?
Takto jednoduše to určitě nelze říci. Meda Mládková vybudovala toto muzeum především pro Čechy, chtěla, aby právě čeští návštěvníci se seznámili s díly umělců, kteří byli z aminuého režimu nějakým způsobem perzekuováni, nemohli vystavovat a byli třeba donuceni k emigraci. Nicméně je třeba konstatovat, že v některých zemích západní Evropy je ta výchova k lásce k výtvarnému umění trochu intenzivnější. Je to možná i tím, jak vypadají hodiny výtvarné výchovy na školách, kde se děti spíše učí, jak namalovat jelena u lesa, místo toho, aby je občas učitelka vzala do nějaké galerie a tam si povídali o vystavených dílech, tedy učila je i to estetično…
Hlavním tahákem Muzea Kampa pro návštěvníky jsou bezesporu díla Františka Kupky. Nicméně, na co dalšího by se měli těšit?
Pro širokou veřejnost, tak říkajíc pro celou rodinu, budeme 22. června zahajovat velmi zajímavou výstavu děl Alfonse Muchy a Pasty Onera, což jsou autoři, kteří se nikdy nepoznali, mezi jejich uměleckými životy je takřka sto let, ale oba se věnovali stejnému žánru – plakátu a užitému umění. Mucha je dnes vnímám jako geniální umělec, jeden z nejlepších českých malířů, ale ve své době měl i odpůrce a velké kritiky. No a Pasta Oner také na jedné straně vzbuzuje kontroverze a negativní reakce a na druhé straně má své obdivovatele, kteří jeho díla už teď sbírají. Ukáže se za sto let, jaká bude pozice Pasty Onera. Právě této analogie dvou českých umělců si všiml kunsthistorik Karel Srp a ten pro nás tuto výstavu připravuje.
Rozšiřuje se i nadále sbírka umění, kterou spravuje Nadace Jana a Medy Mládkových, kdo vlastně díla, která se nakupují, vybírá?
Vybírám je já, ale mám k tomu celý poradní sbor, což je tým předních kunsthistoriků, kteří doporučují, která díla pořídit. My pokračujeme v tom sběratelském úsilí, které započala Meda Mládková. Zaměřujeme se na poválečnou generaci, tedy výtvarníky, kteří začali studovat po druhé světové válce a vrcholem jejich tvorby byla šedesátá až osmdesátá léta. Kdybych měl některé jmenovat, pak jsou to umělci jako Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Jiří John, Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Radek Kratěna, čili to jsou všechno umělci, se kterými se Meda Mládková kamarádila, podporovala je a prezentovala jejich díla na Západě.
Vy se také zaměřujete na české a slovenské emigranty…
Ano, naši sbírku dělají jedinečnou také díla umělců, kteří emigrovali po roce 1968 z Československa a tvořili v zahraničí. Máme tak jedinečnou sbírku výtvarníků, na které se v Česku tak trochu pozapomnělo. Mohu zmínit například Tomáše Rajlicha, který odešel do Holandska a tam dosáhl obrovských úspěchů, František Kyncl, který nuceně odešel do Německa a usadil se v Düsseldorfu, připravujeme výstavu Karla Novosada, který emigroval jako velmi mladinký a proslavil se v Paříži, v Čechách ho nikdo nezná… A dalším tématem, na které se zaměřujeme po Medě Mládkové jsou výtvarnice – ženy. Kromě již zmíněných Andrieny Šimonové a Věry Janoušková vystavujeme díla Evy Kmentové, Zdeny Fibichové. Meda Mládková tak chtěla upozornit na to, že mnohé ženy dokázaly vytvořit neméně známá díla jako jejich mužové po jejich boku. Dodnes tak málokdo ví, že Eva Kmentová vytvořila nádherná díla a byla ženou Olbrama Zoubka, kterého naopak všichni znají, podobně tak řada lidí zná Vladimíra Preclíka, ale málokdo už zná jeho manželku, významnou sochařku a malířku Zdenu Fibichovou.
Vrátím se ještě na úplný začátek. Pamatujete si na den, kdy jste se poprvé sešel s paní Medou Mládkovou?
Tak konkrétní den našeho prvního setkání si opravdu už nepamatuji, já jsme se setkal s paní Medou několikrát poté, co otevřela Muzeum Kampa, já jsem zde chodil jako mladý politik a protože se Meda zajímala o politiku, chtěla vědět, co se děje a české politické scéně, zajímalo jí veřejné dětí, takže jsme si hodně povídali, zejména o politice, ale místy i o výtvarném umění.
A pak vám nabídla místo ve správní radě nadace…
To bylo poté, co jsem odešel z Nečasovy vlády, tak mi Meda Mládková nabídla toto místo a chtěla, abych pokračoval v práci, kterou tady započala. Dala mi na rozhodnutí minutu, já jsem tu nabídku přijal s velkou odpovědností starat se o největší soukromou sbírku moderního umění v České republice, kde se zase tak moc umění nepodporuje.
Máte v Muzeu Kampa nějaký svůj oblíbený obraz?
Já mám rád celou tu poválečnou generaci a samozřejmě obdivuhodný je František Kupka a jeho Amorfa – Teplá chromatika, obraz, který vystavil Kupka poprvé v Paříži v roce 1911 a který patří mezi první abstraktní obrazy na světě. Ale samozřejmě mám rád díla osobností, se který jsem se osobně setkal a spřátelil se, byly to zejména Věra Janoušková a Adriena Šimotová, umělkyně s obrovským rozhledem, skutečné osobnosti, které jsem obdivoval.
