Nejsem pamětníkem, narodila jsem se až rok po válce, ale vím hodně z vyprávění hlavně svého tatínka i jiných, kteří prožili tyto dny v mé rodné vesničce Protivanov na Drahanské vrchovině.
Nejhoršlí situace byla ve dnech 8. a 9. května 1945. Ozývala se střelba a výbuchy munice, kterou Němci likvidovali. Byl zastřelen protivanovský občan František Luňáček. Němci v panice utíkali a útočila na ně sovětská letadla.
9. května 1945 v odpoledních hodinách přijely od Prostějova do Protivanova jako první průzkumné jednotky 1. čs. armádního sboru v obrněných vozidlech. Hned první tank byl na krají obce zasažen a poškozen. Němci se však na větší odpor již nezmohli. Za průzkumníky přijeli sovětští vojáci.
Když Němci 9. května postupně utíkali, lidé si z nákladních aut začali brát všechno, co se hodilo - tatínek pak nám malým dětem vždy ukazoval veliký kufr, který byl celý okovaný, a dlouhý černý nepromokavý plášť - to měl dlouhá léta na památku.
Podle některých vojenských historiků zahynulo při osvobozování Československa 144 tisíc Sovětů, 33 tisíc vojáků rumunské armády, 1.302 Poláků a 120 Američanů - mnoho z nich je pohřbeno v Brně na Ústředním hřbitově ve vojenské části - mám to tam hodně prochozeno.
Na památu osvobození obce byl dlouhá léta na náměstí vedle pomníku padlých, vystaven tank, který jako první přijel 9. května 1945 do Protivanova.
Dnešní mladé generaci je hodně z této vzdálené historie neznámé. Ve škole se o tom neučí, od rodičů se to nedozví. K tomu ještě dochází k překrucování dějin - východní fronta jako by přestala existovat. Miliony padlých příslušníků Rudé armády, Poláci Rumuni pomalu upadli v zapomenutí.
Měli bychom vzpomínat na všechny oběti války, na všechny, kteří bojovali a umírali za naši svobodu v letech 1939-1945, ať už na východní nebo západní frontě nebo v řadách domácího odboje. Patří jim naše vzpomínka, úcta, vděčnost, uznání, obdiv a poděkování. Mějme v úctě historii našeho národa.