Paní Olga je ukázkou toho, že život se dá prožít vesele, naplno a ještě přitom udělat spoustu dobrých věcí pro druhé. Jde jen o to nebát se, jít si za svým a nepřemýšlet nad tím, že člověk stárne. Když se v roce 1942 narodila v slovenském Humenném, jmenovala se Demeterová a byla jedna z mnoha obyčejných romských děvčat.
Žila pohromadě s početnou rodinou v Kochanovcích, což byla malá osada, do které se uchýlili její rodiče. „Bylo to asi pětadvacet domečků a bydlela tam, dá se říct, celá rodina. Tety, strejdové, babičky, děda, jejich tety, jejich strejdové. Chodilo se na heřmánek, na bylinky, na hrušky. Co se nesnědlo, prodávalo se ve městě. V létě se cimbál vyndal ven, hrálo se, zpívalo,“ vzpomínala pro projekt Paměť Romů. Vzpomíná i na to, že u druhé babičky se naopak hodně pracovalo. Měla les, koně, krávy a bylo u ní zvykem starat se o vše od rána do večera. Olga si nestěžovala. Měla pocit, že u této babičky se hodně věcí naučí, že jí budou prospěšné v životě. Dodnes vzpomíná, jak ráda pracovala s dědečkem v jeho velké kovárně, kde dělal řetězy a koval koně.
Furt jsem něco dělala
V roce 1947 se její rodiče rozhodli přestěhovat se do Prahy. Bylo jí pět a ocitla se v novém prostředí. Vůbec neuměla česky, ve škole nerozuměla. Rodiče však trvali na tom, že musí chodit do školy a česky se naučit. „Oni byli pedanti. To bylo automatické – do školy musíš, tihle musíš. My jsme četli, psali, korálky dělali. Přišla sobota a už jsme šli celá rodina na výlet a v neděli zase do kostela,“ vypráví.
V roce 1968 se provdala za hudebníka Josefa Feča, který hrál v různých souborech. Olga se čím dál více zajímala o hudbu, o vzdělávání v této oblasti a zároveň si všímala, že mnohé romské děti neměly takové štěstí jako ona. Nevyrůstaly v prostředí, ve kterém se dbalo na učení, na kulturu, na výlety, tedy na to, na co byla z dětství zvyklá ona.
„Já jsem byla zvyklá dělat. Furt jsem něco dělala. Vyprat, vyžehlit, pořád mně den na práci nestačil. Já jsem spala v noci hodinku, dvě. Manžel přicházel domů v noci, protože v noci pracoval a vždy měl ode mě v tu noc teplé jídlo. Pak jsem šla ve čtyři ráno do práce uklízet. A v sedm jsem už zase byla doma, abych vypravila děti do školky a do školy,“ vypráví.
Postupně se čím dál více zajímala, jak pomoci dalším dětem, zejména těm, o kterých věděla, že jsou nadané. A tak s nimi pracovala, vzdělávala je.
„Celý život ztělesňuje přístup, který se ukázal jako zásadní a teď i zachraňující v počátku covidové epidemie: že totiž nezištná péče o druhé může být integrální součástí života i těch, kteří nemají v hmotné oblasti nadbytek,“ říká o Olze Zuzana Jurková, vedoucí katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, která ji nyní navrhla na státní vyznamenání.
Její práci dlouhodobě sleduje a tvrdí, že právě Olga patří mezi lidi, kteří si takovou poctu zaslouží, přestože se o ní moc neví a sama svou práci nedává na odiv. „Právě ona by si cestu do Vladislavského sálu zasloužila,“ říká Zuzana Jurková.
Olga založila soubor Dětský svět, angažuje se v projektu orientovaném na romské ženy, je členkou Českého helsinského výboru.
Šedesátka jako nový začátek
Ale ještě z jednoho důvodu je dobré Olgu znát. Kvůli jejímu přístupu ke stárnutí. Dobu, kdy jí bylo kolem šedesátky, popisuje takto: „Vždyť já dříve na sebe furt neměla čas. Tak jsem si řekla, že se začnu starat i sama o sebe. V šedesáti jsem si udělala řidičák. V pětašedesáti maturitu. V sedmdesáti jsem se začala učit hrát na housle. V pětasedmdesáti jsem začala malovat. Dříve jsem se věnovala druhým, svým dětem, manželovi, vlastně jsem kvůli rodiny ani po základní škole nešla studovat. Tak jsem si po šedesátce řekla: Holka, už bys konečně mohla dělat něco pro sebe,“ vypráví.
Přesto stále hodně času a síly věnuje druhým. Například romským ženám, které neměly štěstí či sílu a nedovedly si s životem poradit jako ona. Vypráví si s nimi, vysvětluje jim, co je v životě důležité, společně vaří, šijí pro děti. Radost má z toho, že soubor, který kdysi založila, stále funguje a chodí už do něj děti těch dětí, které původně učila. A také z toho, že mnoho lidí baví poslouchat její vyprávění, její humorné historky z dětství a mládí. Olga je totiž výborná vypravěčka. Ale především je pro mnoho lidí inspirací, důkazem, že se dá prožít plnohodnotný život a udělat v něm velké nové kroky i v době, kdy se už jiní lidé cítí být staří.
