Milenci umírajícího času
Autor a archiv autora

Milenci umírajícího času

30. 4. 2020

Před časem jsem slíbil zveřejnit svou novelu Milenci umírajícího času. Prováděl jsem na ní ještě nějaké textové úpravy a pak jsem na ni úplně zapomněl. Nebojte se, není dlouhá. Ale musím ji zveřejňovat po celých kapitolách.

 

Vyšehrad

Podívej Věruš, v tomhle městě žije víc než jeden milion lidí. Nevím, čeho se pořád bojíš. Ta možnost, že nás někdo spolu uvidí, je skutečně minimální.“

„Ale vyloučit to nemůžeš,“ poznamenala žena.

„To skutečně nemůžu, ale pravděpodobnost je tak malá, že by nás to nemělo příliš vzrušovat. Ostatně, bydlíme přece oba na jiném konci Prahy, ne?“

Rušná křižovatka na Výtoni zažívá právě odpolední špičku. Dva starší lidé stojí na nábřeží, opřeni o zábradlí a pozorují, jak zapadající slunce pozlacuje střechy smíchovských činžáků na druhé straně Vltavy.

Žena se zasmála a přitiskla se k muži.

„Něco ti k té náhodě řeknu. Nikdy nevíš, kdy uhodí. Když jsme byli před lety s manželem na Krétě, tak jsem tam potkala člověka, kterého jsem znala ještě jako holka. Tenkrát mi strašně nadbíhal, ale já jsem ho nechtěla. Kupodivu jsme se poznali i po těch letech. Ale manželovi jsem ho radši představila jako bývalého kolegu ze zaměstnání. Říct mu, že to je můj bývalý nápadník, tak je po dovolené. On i teď, ve svém věku, pořád strašně žárlí. Nemám to s ním vůbec jednoduché. A vidíš, ta pravděpodobnost, že toho člověka potkám na druhém konci světa, byla ještě daleko menší než ta, že potkáme nějaké známé tady v Praze.“

„No, kus pravdy máš, to musím připustit. Ale na druhou stranu takové náhody bývají často i docela osudové. Vždyť si vzpomeň, jak jsme se dali dohromady my. Úplná červená knihovna. Ale pojď radši dolů na náplavku. Nesnáším kravál. Tam dole je větší klid.“

Nechali za sebou hlučnou křižovatku s auty a tramvajemi a po širokém chodníku sešli na břeh Vltavy. Celé hejno kachen včetně několika labutí připlavalo ke břehu, doufajíc v nějaký pamlsek. I několik racků, sedících jako vždy na kamenném zábradlí nábřeží, se zvedlo a zakroužilo nad dvojicí, která si stoupla až těsně k vodě.

„Potvory nenažraný,“ poznamenal starý pán a pevně objal vedle stojící ženu.

„Není ti tady zima? Od řeky už jde chlad. Na milování v přírodě už to asi nebude, co?“

„Řekni mi, myslíš ty vůbec na něco jiného? Až tě někdy vezmu za slovo, tak se budeš divit.“

„Myslíš? Schválně to zkus. Milování je přece přirozeně lidské. I přes naše pozdní léta. Ale abych se zase moc nevytahoval. Vůbec nevím, jestli bych to ještě zvládl. Se ženou už nic nemáme dobře dvacet let. Kdysi měla nějakého frajera. Ostatně, já jsem taky nebyl zrovna svatej. Nějak nám to spolu neklape. Jsem pro ni asi už moc starej. Ale možná ani ne tak starej, jako někdo úplně cizí. Taková setrvačnost. Zvyk nebo lenost, neumím to přesně pojmenovat. Když jsem s tebou, tak v podvědomí ale cítím něco úplně jiného. Něco, co se probudilo ve chvíli, kdy jsme tenkrát seděli u Tomáše na pivu. Tam mi bylo znovu  dvacet let.

Žena se k muži přitiskla.

„Asi to bylo oboustranný, Františku. Nikde přece není psáno, že v sedmdesátce končí svět. Já to mám doma podobné. Už jsem ti to přece líčila. Ten můj je silný neurotik a pořád by se jen hádal. Ale je mi ho spíš líto, kvůli jeho dnovým bolestem.”

„Víš, jaké měl heslo Napoleon? Odvaž se, pak se uvidí. To se mi líbí. Odvážíme se vůbec někdy udělat ten další krok?“

„Jo, ale Napoleon taky skončil na nějakým ostrově. Odvážil se až moc. A já nechci, Franto, abys skončil jako on. Bylo by mi tě líto. Takhle je to taky moc pěkné. Máme přece už svůj věk. Nemusíme nic přehánět. I to naše věčné schovávání a plánování má taky něco do sebe.“

Žena se k muži ještě víc přitiskla.

„Radši mi řekni, co bys ještě chtěl. Co by sis přál. A klidně i přeháněj. Ráda tě poslouchám, když vyprávíš.“

„Víš, moje milá, já nechci abychom si zbytečně přidávali léta. A pokud něco nezkusíš, těžko můžeš sama sebe přesvědčovat, že to nejde.“

Na železničním mostě zarachotil rychlík, mířící na smíchovské nádraží. A pak vstříc světu. Plzeň, Štrasburk, Paříž. Muž se chvíli díval za vlakem, mizejícím v husté smíchovské zástavbě, a pak se obrátil ke své společnici.

„Třeba bych chtěl sedět s tebou teď pěkně v teple v lůžkovém voze první třídy toho rychlíku a mířit někam do světa. A v noci bych zatáhl roletu, zamkl dveře a měl tě moc rád.“

„Ty jsi pořád stejný fantasta, ale pěkně se to poslouchá. Myslíš, že bychom to oba ještě zvládli?“

„Už jsem ti říkal, odvaž se, pak se uvidí. Ale vůbec nezáleží na tom, jestli bychom to zvládli, nebo ne. Já vím, že tě těma řečma občas dráždím. Ale neber mě zase tak vážně. Pro mě je daleko důležitější, že jsi tady, vedle mne,  alespoň na chvíli. Řekni mi, proč jsme se nepotkali už někdy před padesáti lety?“

„Myslíš, že by to bylo tak pěkné jako teď? Možná bychom na sebe dnes žárlili tak, jako to dělá ten můj nebo ta tvoje a oba bychom měli strach, jestli mu ten druhý nemizí někam do jiného světa, kde jsou úplně jiné lásky. Tady už nejde o nějaké pocity z mládí, ale o soužití starých lidí. Třeba by to naše manželství nebylo už vůbec pěkné. Kdo ví, jak by šel život?“

František ženu objal a políbil.

„Asi máš pravdu. Je moc dobře, moje milá, že jsme do toho jiného světa spolu přece jen vstoupili. Já bych chtěl v něm žít co nejdéle. Proč by vlastně starý člověk nemohl mít nějakou svou tajnou lásku? Vždyť jinak je to proti přírodě. Raději se budeme asi pořád schovávat a zase po čase setkávat a čekat, že se jednou budeme možná milovat tak, jako za mlada. A věřit,  že se nám to podaří. A když se to nepodaří, tak se pořád nic neděje. Důležitější je to, že budeme spolu.“

Muž se dívá, jak po ženině tváři stéká velká slza.

„Promiň, Františku, ale když jsem se podívala trochu dál do budoucnosti, tak mě to nějak vzalo. Ten náš život, to je takové směřování k nekonečnu. Oba víme, že spolu nikdy nebudeme žít. Že se budeme i nadále skrývat a krást každou volnou chvíli jen proto, abychom se mohli obejmout a políbit a malou chvíli být spolu. Ale když už jsi mluvil o té relativitě života, tak ti něco řeknu. I ty naše představy se třeba jednou naplní.  Kdo ví? A nech už toho filozofování, úplně jsi mě rozhodil.“

 „Podívej, Věruš, máme dnešek a budeme mít určitě i zítřek, protože ty nejsi žádná chiméra, která by se měla každou chvíli rozplynout, ale stále přitažlivá dáma. Když tě políbím, tak si krásně skutečná. Ale pojď už odsud, je tu zima. Chci ti ještě dnes večer dát pusu nahoře na vyšehradských šancích. Jestli tam vůbec se svýma bolavýma nohama vylezu.“

„Neboj se ničeho, Františku, já tě tam vystrkám.“

„Tak pojď, ty moje oporo ve stáří. Podíváme se na město a můžeme na chvíli zajít ke kostelu. Je tam docela pěkná hospoda.“

„Já vím, ty si dáš pivo a já zase turka, jako vždycky, když někam zajdeme. A pak můžeme jít kolem Jedličkárny na Pankrác na autobus a na metro. Budu muset pak domů. A zase trapně vysvětlovat, kde jsem vlastně byla.“ 

„Nic si z toho nedělej. Mě čeká to samé. Ale kvůli tomu přece nezahodíme tuhle pěknou chvíli.“

Oba podešli železniční most a kolem vyšehradské sokolovny vystoupali po schodech až ke hřbitovu.

„Věruš, pauza,“ vydýchával se František. „Ty schody mě nějak zmohly. Pojď nejdřív do hospody.“

„Zbytečně z toho udělali luxusní podnik. Chodíval jsem sem rád, když to byla ještě obyčejná hospoda,“ řekl muž, když se usadili u okna proti kostelu.

„Já si ji dobře pamatuji,“ řekla žena. „Za mlada jsme sem chodili randit. Teď už jsme jenom pamětníci.“

„Teď jsi mi něco připomněla. Kdysi dávno jsem měl v práci o hodně staršího kamaráda Edu. Eduarda. Byl to Španěl, který k nám po válce utekl před Frankem. Ve Španělsku byl u komunistů, ale tady ho to nadšení hodně rychle přešlo. Ale proč to povídám? On moc pěkně komolil češtinu a místo slova pamětník říkal památník. Tak mě napadlo, že se teď místo pamětníka cítím spíš jako  ten  Edův památník. Letitý památník naší cesty k nekonečnu, jak jsi říkala. A někde tam v nekonečnu se naše cesty jednou konečně setkají. A pak už nebude vůbec nic.“

„Nech toho, prosím tě, nebo mě zase rozbrečíš. Dej si radši místo toho piva něco ostřejšího, ať přijdeš na jiné myšlenky.“

„Promiň, Věruš, ale když se kouknu trochu dopředu, tak na mne leze nějaká nostalgie. Ale nejsem si vůbec jistý, jestli ta nostalgie, která mne občas popadá, není než jen jiný název pro počínající demenci."

Žena se rozesmála.

„Ty a demence? K té máš podle mne ještě hodně daleko. To by se ti tak líbilo. Zblbnout a nechat mě na pospas stáří. To se ti nepovoluje.“

„Tak tedy ne. Už kvůli tobě se budu snažit zůstat normální. Ještě bych mohl přijít o to naše příští milování.“

Muž se zamyslel a zadíval se ven z okna restaurace na novogotické průčelí chrámu svatých Petra a Pavla.

„Zaplatím a půjdeme. Už jsem zase fit. Říkal jsem přece, že tě chci políbit na šancích. Mohli bychom se sice projít ještě po hřbitově, podívat se na Slavín, ale tam bychom se asi nemohli líbat, co? Myslíš, že jsem ještě normální, když mi dělá dobře tě líbat?“

„Víš vůbec, že líbáním se přenášejí bacily a nejrůznější infekce? Ale já to s tebou klidně risknu. Je to docela příjemná činnost. Ale taky si uvědomuji, Franto, že jsme dva staří blázni. Důchodci v letech, kteří se chovají občas jak puberťáci. Tak pojď, ať to vůbec stihneme.“

Žena se do muže zavěsila a podél hradeb došli až ke Starému purkrabství nad Libušinou lázní.

„Řeknu ti, tohle je výhled, který se mi nikdy neomrzí. Jen škoda, že je už zataženo. Při slunci je Praha krásnější“,  řekl muž a objal ženu kolem ramenou. Přejel pohledem vzdálené panorama Hradu, petřínský vrch, smíchovskou Santošku, železniční most, aby se jeho zrak zastavil na podolském sanatoriu a Císařské louce s loděnicí přímo pod nimi.

„Až se mraky roztrhají, tak slunce snad zase vyjde. Škoda, že nesvítí pořád. Pro mě je slunce něco jako živá voda.“

„Pořád nemůže být pěkně, Františku. Občas musí být i mizerně, aby si člověk toho pěkného vážil a těšil se na to. Vždyť slunce svítí pořád. I za mraky. Zase se dočkáš. “

Žena ho zatahala za rukáv.

„Hele, nezapomněl jsi na něco? Něco jsi mi přece slíbil. A sliby se mají plnit.“

„To víš, že ne, Věruš. A ať se teď celá Praha kouká. Tedy Praha od Hradu až k sanatoriu pod námi. Když budeš chtít, aby se na nás koukala Praha celá, museli bychom na žižkovskou věž. Ale tam by se lidé na nás skutečně koukali jak na staré blázny.“

„Franto, moc mluvíš a já pořád čekám na to políbení.“

Jakási mladá dvojice, která se v tom okamžiku vynořila z druhé strany hradeb, měla pravděpodobně stejné úmysly jako Věra s Františkem. Když ale spatřili dva důchodce v nekonečně dlouhém objetí, nerozhodně se zastavili, podívali se na sebe a potom s úsměvem přistoupili k zídce nad Libušinou lázní. Věra s Františkem se konečně od sebe odtrhli. Muž, vida, jak mladý pár poblíž nich na ně zvědavě hledí, s mírnou úklonou nadzvedl svůj klobouk a pravil k nim.

„Vážení, tohle je dobré na srdce. Určitě lepší jak warfarin. Vřele doporučuji.“

Věra se rozesmála.

„Pojď už, ty starej blázne. Je nejvyšší čas.“

„Věruško, teď ať se klidně koukají všichni známí, co jich jen mám. Zase jsme udělali něco pro své zdraví. A ať si všichni trhnou nohou. Až bude jaro a trochu oschnou meze, tak tě chci políbit pod rozkvetlým stromem. A pak tě pomilovat, jako když jsem byl ještě mladý. Jak si to vlastně dole u vody říkala o těch představách?“

„Že i představy mohou mít svůj zítřek.“

„To je sice pěkně řečeno, ale já se chci dostat konečně od pouhých představ k moc pěkné skutečnosti. Nechci čekat až na to nekonečno. Na to už, děvče, nemáme tolik času.“

Oba minuli Jedličkův ústav a u Táborské brány se naposled zastavili.

„Když tě obejmu, Věruš, tak cítím, jak stáří ode mě kvapem utíká. A vzrušuje mě to, jako za mlada. Tak mně ještě věnuj trochu té iluze a dej mi poslední pusu. Tam za bránou je už civilizace. A autobusy a tramvaje a kousek odsud i metro. A naše každodenní důchodcovská siesta u kafe a televize.“

„Já na tebe budu, Františku, u té televize ale myslet a těšit se na trochu větší soukromí, než jsme doposud mohli mít. A na další pusu, kterou mi dáš. Tak se měj. A běž už raději na metro. Co když nás tady někdo spolu uvidí a bude zbytečně malér.“

„Ale Věro, jsme jenom dva z milionu. Dvě malá zrnka v poušti. To by byla zatraceně mizerná náhoda.“

„Náhoda může někdy moc bolet, Františku. Nechci, aby nás rozdělila. Chci se s tebou ještě dočkat někdy toho milování. Slíbil si mi to přece. Co když to chci stejně jako ty. Jednou nám to určitě musí vyjít. Třeba, až pojedeme tím plzeňským rychlíkem někam do světa. A napiš mi zase dlouhý mail. Ať mám v noci co číst.“

 * * *

 

Milá Věrko,

včera v noci jsem nemohl dlouho usnout, a tak jsem si vzal bundu, vylezl na balkon a pozoroval hvězdy. U nás v Krči je přece jen čistší vzduch než v centru. Obloha byla skoro bez mraků, a tak byla krásně vidět všechna hlavní souhvězdí. Velký vůz, Malý vůz, Kassiopeia, celá ta nádhera pozdní podzimní oblohy. Ale najednou jsem u Kassiopeiy něco uviděl. Jasně to svítilo a pohybovalo se to směrem k souhvězdí Vozky a Orionu. Možná to byla družice, možná, že padala hvězda. Kdo ví? A tak jsem si raději něco přál. Pro jistotu. Myslel jsem na naše případné milování, které ale vůbec nemusí dopadnout tak, jak si já i ty přejeme. Strašně bych to chtěl, ale nakonec jsem si přál něco daleko důležitějšího. Abychom se mohli ještě dlouho takhle setkávat a těšit se z občasných objetí. I v té situaci, ve které oba jsme. Ani já, ani ty nejsme volní, a tak život před nás staví neustále nové překážky. Přemýšlel jsem, komu se podobá ten náš drobný životní příběh. Napadla mě pověst o Tristanovi a Isoldě. Znáš ji přece, ne? Ale jejich příběh končí tragicky. A já nemám rád špatné konce. Na jejich příběhu mě zaujala spíše jejich posedlost, se kterou se stále vyhledávali, a jejich touha být pořád spolu. To je přece taky o nás, ne? A být spolu častěji, znamená přiblížit se možná i k tomu milování. Akorát to z mé strany nebude prioritním cílem, ale jen příjemnou součástí a vyvrcholením celého našeho příběhu. A já ten příběh, Věruš, chci s tebou žít co nejdéle.

Jakmile nastane opět ta možnost se alespoň na chvíli sejít, pošlu ihned mail. Líbám a vzpomínám. Tvůj František.

 * * *

 

Milý Františku,

neznám tak dobře souhvězdí jako ty, nedokážu je, snad kromě Velkého vozu, většinou pojmenovat, a když se podívám na nekonečné nebe nad sebou plné hvězd, uvědomuji si spíš, že jsme skutečně jen ta dvě zrnka písku v poušti našeho světa, jak jsi posledně říkal, když jsme se na Vyšehradě loučili. Dvě spřízněné duše, které ale chtějí žít svůj velmi pozdní román. Dva stárnoucí milenci, omezení časem, který strašně rychle utíká, omezení našimi  životními osudy, se kterými se už asi nedá dělat vůbec nic. Když si tohle všechno uvědomím, tak mám pokaždé chuť se rozbrečet. Ale pak si uvědomím, že se za nějaký čas opět sejdeme a všechny ty starosti všedních dnů jsou najednou pryč a já se začnu na to setkání těšit.

Příběh Tristana a Isoldy jsem znala jen velmi povrchně, a tak jsem se raději podívala na Wikipedii, abych si ho oživila. Máš pravdu, že podobnost s námi je pouze v jejich posedlosti vlastními osobami. A to jsme nevypili žádný kouzelný nápoj jako oni. Alespoň o tom nevím. Jen pár kafí, když spolu někam zajdeme. Život se přece dá žít i bez kouzel. Taky nemám ráda tragické konce. A proto se s tím příběhem středověkých milenců nechci ztotožňovat. Pouze s jejich posedlostí.

Drahý Františku. Na obzoru se snad rýsuje naše další setkání. Ještě ti napíši, kdy to bude možné. Zapni svou fantazii a něco si vymysli. Už teď se na tebe těším. Věra.

 

foto Pixabay.com

Moje poezie
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?