Opět dva původní texty z let 1960 - 1964
Stojím u okna a moje myšlenky ulétají do noci, kde padají vločky sněhu. Ulétají až za Vltavu, do osvětlených oken lobečských vilek. Za pár minut bude Nový rok. Matka už dávno spí a otec unaveně usíná vedle mne s hlavou na stole. Na prahu Nového roku jsem osaměl jen se svými myšlenkami.
Dívám se ven z okna a černá ústa noci mi šeptají příběh. Příběh o jedné lásce. Vidím její oči, které se vznáší mrazivou silvestrovskou nocí a krouží kolem mne. Když mi posledně dávala sbohem, jako by utíkala sama před sebou. Poslední polibek. A večer voněl závratí a jejími vlasy. Moje Madona s úsměvem dítěte.
Ještě je přece čas přijít, ještě je čas dát prostor naději. A za tou nadějí bude láska a za láskou dálka. A pak už je jen smrt. Člověk je přece zrozen k tomu, aby miloval. Tak proč se bojíš té dálky? Jak mám vlastně dál bez tebe žít?
Světla noci už pomalu uhasínají. I to její okno už asi uhaslo. Za siluetou kostela zarachotila kola děčínského rychlíku. Jen mé myšlenky, ty neodbytné a vtíravé myšlenky, jež tak klopotně bloudí silvestrovskou nocí přes řeku až tam k lobečským domkům, ne a ne uhasnout.
Pojď ke mně, Lásko
Pojď ke mně, Lásko,
pojď,
až budeme tmavou nocí
poslouchat cikád melancholický hlas,
až vítr na marách
přivane teplo dalekých světel,
zvlní se tráva na kopci nad městem
a poutník melancholickým krokem
bude odměřovat čas.
Kouzelný závoj cudně zahalí
bělostná ňadra Země
a v klínu mlhavém
za svitu pochodní
spadne hvězda s výkřikem
do staletých zdí.
Pojď ke mně,
až bude tiše klouzat
po modrém nebi stín zázraku,
pak vezmem se za ruce
a budeme chodit zvlněnými lady,
pak vezmem se za ruce
a budeme chodit nasládlou vůní léta.