Nouzový stav stále neskončil, a tak se Marta těsně před velikonočními svátky rozhodla, že stráví o víkendu většinu času na své zahradě. Normálně by vyrazila za vnoučaty na Vysočinu a užila by si v rodině své dcery jarní sváteční dny. Už se jí po vnoučatech hodně stýská. Chtěla by hlavně vidět malou Emu, která se prý po operaci hodně změnila. Je neobvykle čilá a společenská, stále chce být nablízku svým starším sourozencům. A vůbec prý jí nevadí, že zatím neumí mluvit ani chodit. S Toníkem a Aničkou by Marta nabarvila vajíčka, připravila pentle na pomlázku a upekla beránka. Ale letos se bez toho musí prostě obejít. Může být ráda, že má alespoň možnost být na své zahradě. Ta naléhavě volá po její péči, po každé zimě je tam práce až nad hlavu. A jí trochu fyzické práce na vzduchu jedině prospěje.
Petr dělal se svým programem na svátky trochu tajnosti. Neobratně se vymlouval, když se ho ptala na jeho plány. Dozvěděla se jen, že musí doma něco důležitého dodělat a pak by se stavil u ní na zahradě. Marta chvíli dumala o tom, co by asi doma mohl dělat. Jeho zahradu spolu v posledních dvou týdnech vypiplali téměř k dokonalosti, i jeho bydlení Marta za svého pobytu trochu vylepšila. Přesněji řečeno občas někam nenápadně přiložila svou ženskou ruku. Nic konkrétního ji nenapadlo, tak se tím přestala zabývat. Nemá-li to vědět, tak to vědět nemusí. A má-li to vědět, tak se to dozví v pravý čas.
Na zahradu vyrazila hned v pátek. Byla natěšená z krásného slunečného počasí i ze změny prostředí. Neměl by být problém na chatě i přespat. Je to však závislé na tom, zda tam bude po zimní přestávce všechno fungovat. Bude muset zapnout čerpadlo na vodu, zprovoznit bojler, zkontrolovat všechny kohouty na vodu, těsnost odpadů i naplnění septiku. To ji každý rok trochu děsilo, protože jako technický antitalent si sama neporadí s ničím, co trochu vybočí z normálu. S případnou pomocí Libora může počítat jen po večerech, protože bude skoro každý den sedět za pokladnou v Lidlu. A Petr je také tajemně zaneprázdněný, tak si musí držet palce, aby bylo všechno funkční. Cestou na zahradu se ještě zastavila v Penny, aby si nakoupila něco k jídlu. S vařením moc nepočítala, v košíku měla jen zeleninu a ovoce, nějaké tekutiny, pečivo a naloženou vepřovou krkovičku na grilování.
Zahrada už nebyla spící, ale jarně rašící a kvetoucí. Kvetla meruňka i broskvoně, k rozpuku neměla daleko ani raná třešeň. Rododendrony zdobila hrdě vztyčená poupata. Na květinovém záhoně lemovaném maceškami zářil celý pluk žlutých tulipánů, u kamenné zídky kvetly fialky a anemonky. Nejrůznější druhy trvalek se draly ze země jako o závod. Marta si položila tašku s nákupem na zem a sedla si na zídku. Po příchodu na zahradu se většinou chvíli "kochala". A kromě té rozkvétající nádhery se zaposlouchala do bzučení včel, které pilně opylovaly rozkvetlé stromy. I do ptačího zpěvu, který se ozýval ze sousedního lesa. Bylo tu prostě nádherně. Až rytmické tlučení datla jí připomnělo, že by mohla místo toho začít něco dělat.
V prvních teplých jarních dnech se většinou vrhala do práce s nadšením. Ráda za sebou viděla konkrétní výsledek své práce. Ale často se u toho i fyzicky vyčerpala. To se stalo i dnes. Nezvyklé množství fyzické práce na čerstvém jarním vzduchu vykonalo své. Večer si zvládla jen udělat velký hrnek horkého čaje s medem a vlézt z posledních sil do postele. Usnula hned po vypití posledního doušku a spala jako zabitá. K ránu se jí zdál neobvyklý sen. Kdesi blízko u hlavy jí ťukal datel. Hledala ho, ale neviděla ho. Pak se datel najednou proměnil ve vibrující mobil, který poskakoval na desce stolku. Napůl se probrala a neochotně po něm hrábla. Samozřejmě s myšlenkou, kdo takhle po ránu otravuje. Byl to Petr. A opravdu se mu povedlo ji překvapit. Stál u vrátek za plotem, a nejenže přinesl ke snídani ještě vlahé koláče z pekařství, ale přijel za ní nádherným starým veteránem. Byla to renovovaná červená Felicie se stahovací plátěnou střechou asi z poloviny minulého století. U ranní kávy Martě vyprávěl, jak ji koupil v původním stavu společně s domem. Stála totiž mnoho let v garáži, neudržovaná, ale také neopotřebovaná. A Petr ji celý rok tajně a po chvilkách opravoval a vylepšoval. A dnes pozval Martu na první projížďku.
Ani ji nemusel přemlouvat, autíčko se jí moc líbilo. Jen litovala, že se k němu nemůže stylově obléknout. Alespoň dlouhý bílý mušelínový šál by se hodil. Ale ten také nemá, tak si vzala alespoň povinnou roušku - nudnou to záplatu poplatnou nouzovému stavu. U Hořic si projeli trasu, na které se jezdí závod 300 zatáček Gustava Havla, auto šlapalo jako hodinky. A pak si pěšky vyšlápli na rozhlednu na Chlumu. Byli tam sami. Odměnou za výstup po mnoha schodech jim byl krásný výhled na Podkrkonoší s dominantou Zvičinou, na hřebeny Krkonoš i Orlické hory. Po mnoha dnech strávených hlavně mezi čtyřmi stěnami to byl zážitek více než povznášející. Zpátky se prošli ruku v ruce svěžím jarním lesem s paloučky rozkvetlých sasanek a osvěžili si ruce ve vodě drobného potůčku. Martě to připomnělo dobu, kdy jako malá holka vyráběla s kamarády malé dřevěné vodní mlýnky a usazovala je do potůčku, který tekl babičce za chalupou. Její mlýnky však mívaly jepičí život. Většinou je vzala první větší voda. S úsměvem o tom vyprávěla Petrovi a hodnotila to jako vrchol své schopnosti něco hmatatelného vyrobit. I Petr měl podobné vzpomínky z dětských prázdnin, pro změnu se snažil na potoce postavit z kamenů hráze. I jemu je vždycky voda pobořila. Podobné vzpomínky je sbližovaly, mohli by si o zážitcích z dětství vykládat celé hodiny.
Normálně by se někde zastavili na obědě, ale protože byly všechny restaurace kvůli nouzovému stavu zavřené, vrátili se pozdě odpoledne na chatu a měli pořádný hlad. Na řadu přišlo naložené maso a rozpálený gril. Po jídle zůstali sedět na terase a pomalu popíjeli víno. Byl to moc hezký den, pomyslela si Marta. Už dlouho takovou pohodu a bezstarostnost nezažila. Dívala se na Petrův profil v záři zapadajícího sluníčka. I on vypadal spokojeně. Příjemně ji překvapil svým romantickým nápadem. I tím, že chtěl prožít tenhle den jenom s ní. Po dlouhé době byli zase spolu jen sami dva. Nebyla tu s nimi ani jeho dcera, ani malá Sofie. Ani Martin syn. A dokonce si uvědomili, že jejich děti možná ani netuší, kde jejich rodiče jsou a že jsou spolu. A ani neshánějí. Že by už byli konečně dospělí a samostatní? Petr vzal Martu za ruku a zjistil, že ji má hrozné studenou. Byla jí už zima. Nechtělo se jim z terasy dovnitř, ale jakmile slunce definitivně zapadlo, nedalo se nic jiného dělat. Přesunuli se dovnitř a roztopili si krbová kamna. Během chvíle se místnost příjemně zahřála, ale stejně se tulili k sobě a nechávali se ukolébat plamínky ohně.
Petr s ní zůstal na chatě nejen přes noc, ale i celý další den. Ten byl sice sváteční, ale už ne tak romantický. Zatímco Marta hrabala trávu a plela, Petr přeházel část kompostu a navozil jí zeminu na záhony. Ale našli si i čas na to, aby konečně spolu rozebrali společné bydlení. Vlastně spolu oba bydlet chtěli, ale jejich dospělé děti je nevědomky vehnaly do slepé uličky. Bydlení u Petra v podkroví nepovažovala za ideální Marta, protože se jí zdálo provizorní. Petr měl k dispozici dvě místnosti a příslušenství, ale kuchyň byla v celém domě pouze jedna. Znamenalo by to společnou domácnost s jeho dcerou, a to by nemuselo dělat dobrotu. Hlavně do budoucna, až si Lenka najde nějakého partnera. A už teď se Marty občas dotklo, že Lenka příliš nerespektovala jejich soukromí. Byla by radši, kdyby se Petr přistěhoval k ní. Ale dřív, než se rozhoupala mu to nabídnout, tak se jí nečekaně vrátil domů syn. Takže ani bydlení u ní by teď nebylo ideální. Nakonec se museli nad svými úvahami usmát. Připadalo jim to jako v mládí, kdy čekali, až rodiče nebudou doma. Jen v trochu obráceném gardu.
Po společně stráveném víkendu na chatě dospěli k tomu, že právě tady by mohli vyzkoušet společné bydlení během jara a léta.
