Typická situace, kdy snaha nepůsobit slabě, napáchá více škody než užitku. Žena přijíždí domů s nákupem. Na zahradě jsou její vnuci. „Běžte babičce vyndat ty tašky z auta a odnést je,“ říká muž vnukům. „Ale ne, vždyť si tak pěkně hráli, neruš je. Já to odnesu nebo mi s tím pomoz sám,“ říká žena.
„Když je nikdo nebude učit, že je normální pomoc každému, kdo je starší a slabší, bude to špatné pro ně a časem i pro nás. Jen ať všeho nechají a jdou pomoct.“
„Ale my přece nejsme slabí, my to zvládneme. Mě štve, že z nás děláš starce, kteří potřebují pomoc. Já chci být pro vnoučata mladá babička, která vše zvládá, nejsem ještě stařenka, kterou je nutné obskakovat.“
„Jenže až tou stařenkou budeš, oni vůbec nebudou vědět, že by tě obskakovat měli, když je to nikdo nenaučí.“
V souvislosti se stárnutím populace se mezi psychology a lidmi, kteří pracují se seniory, čím dál více mluví o tom, že si lidé nechtějí říkat o pomoc. Považují to za známku slabosti, selhání. Největším strašákem většiny lidí vyššího věku je obava, že jednou zůstanou odkázáni na pomoc druhých. Na jedné straně je to naprosto pochopitelné, každý si přeje být co nejdéle samostatný, soběstačný, výkonný. Na druhé straně to ve společnosti vyvolává nebezpečný dojem, že mnozí senioři pomoc nepotřebují, že jsou aktivní, v lepší kondici, než dříve lidé jejich věku bývali.
Stalo se trendem psát a mluvit především o seniorech, kteří si umějí se svým životem poradit. Ti, kteří potřebují pomoc, nejsou z mediálního hlediska tolik atraktivní, nemluví se o nich, neví se o nich. A mnoho lidí vůbec nenapadne, že v jejich okolí někdo takový je. Jestliže sousedka volá na mladšího souseda „ne, v pohodě, nepomáhejte mi, já to unesu sama,“ vyvolá v něm dojem, že pomoci starší dámě s taškou není nic žádoucího. Je to podobné, jako když žena hlásí, že jí připadá nevhodné, aby jí muž pomáhal do kabátu nebo jí otevřel dveře. Když to muž slyší několikrát, pravděpodobně ženám otevírat dveře a pomáhat do kabátů přestane. Proč by to dělal, když za to není oceněn, ale naopak je pasován do role podivína, který se snaží o něco, co po něm nikdo nechce?
„Nemám na nic čas. Když přijdu z práce, musím vyvenčit psa a pak jedu na druhý konec města uvařit a poklidit tátovi. Večer doma ještě vařím na několik dnů dopředu, aby měl manžel vždy teplé večeře. Víkendy jezdíme na zahradu, máme tam zeleninu, takže je tam hodně práce. Nechápu kamarádky, které mě pořád lákají do kavárny, na výlet, do divadla. Na nic takového rozhodně nemám čas. Ale nestěžuju si, všechno zvládám, dělá mi to dobře, aspoň jsem v neustálém shonu a mám dobrou kondici,“ vypráví pětašedesátiletá Alena, která ale ve skutečnosti trpí bolestmi zad a občas se jí pořádně zatočí hlava. Dá se považovat za typickou představitelku generace žen, které považují za nevhodné věty typu: Milá rodino, potřebuji pomoc, jsem unavená. Zajeďte dědovi uklidit a nakoupit. Přivezte mi velký nákup, místo dvou hodin v supermarketu jsem se rozhodla zajít si ke kadeřnici. Ne, tento víkend se mi nechce pracovat na zahradě, bolí mě záda, tak se doma naložím do vany.
„Každý, kdo cítí, že přestává mít čas na odpočinek, na koníčky, na sebe, by si měl přesně promyslet, co by mu pomohlo. Čím by získal prostor, čas, klid. Není přece možné považovat za slabost nebo selhání, když člověk požádá příbuzné, aby mu přinesli nákup nebo mu navařili zásobu do mrazáku. Aby mu pomohli s péčí o nemocného příbuzného. Problém je, že mnozí lidé si o pomoc neříkají. Mnozí to neumí, mnozí to považují za nevhodné,“ vysvětluje Kateřina Bohatá, která vede krizovou linku pro seniory provozovanou společností Elpida.
Má zkušenost s tím, že pocit nepostradatelnosti často získávají lidé, kteří dlouhodobě pečují o někoho nemocného. O staré rodiče, o nemocného partnera. „Odsouvají své potřeby, koníčky, odmítají si dopřát dovolenou. Mají pocit, že vše musí zvládnout sami, že říct si o pomoc je selhání. Často jde o lidi, kteří už jsou v seniorském věku a nepovažují za přirozené požádat o pomoc své děti, vnoučata,“ upřesňuje Kateřina Bohatá.
Mnohé děti tak nyní nejsou vychovávány k tomu, že pomáhat starším, slabším, nemocným, je naprosto přirozená věc. Ony totiž kolem sebe slabé a nemocné seniory nevidí. Jejich babičky a dědové jsou velmi často čilí, schopní, o pomoc nikoho si neříkají. Berou vnoučata na dovolené, vytvářejí jim perfektní servis. A když onemocní, zestárnou, zeslábnou, mnohdy pak čas nemohoucnosti tráví v domovech pro seniory, v léčebnách, tedy mimo rodinu. Mnohé děti a mladí lidé tak vůbec nevidí tuto smutnou stránku stáří. Pro řadu dětí je nyní starý člověk šarmantní děda, který s nimi v létě jezdí k moři a rozhodně si o pomoc neříká. Naopak křičí: „Nechej tu těžkou tašku, Petříčku, já to odnesu, netahej se s tím.“
Lidé, kteří se zabývají problémy spojenými se stárnutím populace, čím dál častěji mluví o tom, že dochází ke poněkud zkreslenému pohledu na seniory. Přesněji, že jsou děleni na dvě skupiny. Na ty aktivní, veselé, zdravé, kteří nic nepotřebují a zakládají si na tom, že vše zvládnou sami. A pak na ty nemocné, hodně staré, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých, kteří na veřejnosti nejsou vidět. Jenže, pokud se nenaučili už v době, kdy ještě byli zdravější a samostatnější, pomoc přijímat, nyní svůj stav nesou velmi těžce. Nenaučili se nechat si život ulehčovat, zpříjemňovat, a tudíž případnou pomoc neberou jako samozřejmost.
Takže je čím dál více slyšet rada psychologů: Učte děti, že pomáhat starším lidem je normální, přirozené. Že babičce se prostě taška z auta odnáší, i kdyby ona sebevíc křičela: Ne, já to zvládnu, běžte si hrát, nevšímejte si mě.
