Jak oblak bělavý

Mám v očích zatmění,
i slzy jsou teď černé,
ač cit mě konejší,
že k štěstí patří víc,
když zvolna pohřbívám
své básně nepřeberné,
své touhy včerejší
na křídlech holubic.

Mám v duši ohně žár
a city jasně planou,
vzpomínky nejzazší
se v slunce přetaví,
ne, není zamčeno
před láskou nečekanou,
srdce se povznáší
jak oblak bělavý.