Martin syn Libor musel po návratu z Anglie do dvoutýdenní karantény, a proto se Marta na tuto dobu přestěhovala do domku ke svému příteli Petrovi. A stejně jako všichni ostatní se musela přizpůsobit situaci, která byla vznikla v souvislosti s nastupující koronavirovou pandemií.
Vládou vydaná opatření pořádně zacloumala její firmou. Prakticky ze dne na den se změnila poptávka po službách, které její firma poskytovala. Hlídání dětí za této situace nepřipadalo vůbec v úvahu, odpadly i některé pravidelné úklidy ve firmách, kde zaměstnanci začali pracovat z domova. Na druhé straně však rapidně vzrostla poptávka po provádění dezinfekce. Aby Marta udržela firmu v chodu a nemusela propouštět své zaměstnance, musela činnost své firmy kompletně přeorganizovat. Naštěstí měla na skladě ještě z minulosti dostatek ochranných pomůcek pro své zaměstnance, a tak řešila především nedostatek dezinfekčních prostředků na běžném trhu. Ty se nakonec podařilo zajistit Petrovi díky jeho kontaktům z předcházejícího zaměstnání. A sama Marta v tomto období částečně suplovala práci dispečerky, přijímala objednávky a organizovala pracovní skupiny vysílané do terénu. Situace i požadavky se měnily ze dne na den, a tak bylo nutné se rychle a dobře rozhodovat.
Po návratu z práce se vždycky cítila unavená, ale spíš psychicky než fyzicky. Ale stačila jí hodinka pobytu na čerstvém vzduchu, odreagovala se a pookřála. Počasí bylo nádherně jarní, a tak často zůstala rovnou po příchodu z práce na zahradě. Nejdříve chvíli poseděla na lavičce, vystavila se slunečním paprskům. Ale dlouho to nevydržela. Lákalo ji to vrtat se v půdě. Většinou se k ní připojila Sofie a zasypala svou babičku kytičku spoustou otázek. Zkoumala každý kousek zeleně na zahrádce a ptala se, co z toho vyroste. Ale i při tom štěbetání stihla s Martou odstraňovat plevel z květinového záhonu. Nejraději však chodila s konvičkou a zalévala. Dnes se k jejich zahradničení připojil i Petr. Právě přivezl hlínu ze zahradnictví a začal zakládat nový záhon pro výsadbu jahod a bylinek. Pobyt na zahradě byl pro všechny příjemný relax v době, kdy se prakticky nikam jinam nesmělo.
A tenhle relax si zatím mohli dovolit, protože Lenka nechodila do práce. Byla doma se Sofií, protože její školka byla stále zavřená. A tím na ni jaksi automaticky spadla starost o domácnost a vaření. Vaření nebyla právě její parketa. Ale v této době, kdy byly všechny restaurace zavřené, se nedalo nic jiného dělat. Jíst se muselo, i do práce bylo dobré vyrazit s obědem v krabičce. Lenka věděla, že Marta umí vařit mnohem lépe, a tak si zvykla se s ní vždycky předem poradit. A pak do toho šla po hlavě. Občas trochu neodhadla množství, občas se jí něco trochu nepovedlo, ale den po dni to bylo lepší a lepší. Dokonce i Petr si všiml usilovné snahy své dcery obstát v něčem, čemu se doposud dost vyhýbala. Dokázal ji i pochválit za rajskou omáčku, pro kterou měl celý život slabost.
Marta se starala i o Libora, který byl u ní doma v karanténě. Obden mu vozila nákup, který udělala podle seznamu zaslaného esemeskou. Pokud to vyšlo, dovezla mu i nějaké teplé jídlo od Lenky. Vypadalo to, že Libor zvládá karanténu docela dobře. Při pravidelných večerních rozhovorech přes Skype jí vyprávěl o tom, co celý den dělal, a občas i vtipkoval. Z jeho řeči vyplynulo, že si často volává s Ladou. A prý se mu podařilo zkontaktovat dva bývalé spolužáky ze střední školy. Zdálo se, že si pomalu zvyká na to, že je zpátky doma. O Amy ani o svém pobytu v Anglii nemluvil. Zatím se nezmínil ani o tom, co bude má v plánu dělat, až karanténa skončí. Marta to respektovala, neptala se ho na to. Ale předpokládala, že si hledá práci. Jen jí nedošlo, že v tomto období to nebude zrovna jednoduché. Firmy se chystají propouštět a on navíc vystudoval hotelovou školu. Všechny hotely jsou v současné době zavřené a nikdo neví, co přesně bude dál.
Netrvalo to dlouho a Libor při jednom z pravidelných večerních skypových rozhovorů s maminkou toto téma otevřel. Všechny pracovní pohovory, které měl domluvené, byly samozřejmě zrušeny. Žádná další výběrová řízení v jeho oboru se prostě nekonala. A asi se dlouho konat nebudou. Konečné dostudoval a teď bude bez práce. Mamince na krku. Začal si klást otázku, zda mělo jeho studium nějaký smysl. Obviňoval sám sebe, že se špatně rozhodl. Měl studovat něco úplně jiného, někde jinde. Nepotkal by Amy a nebyl by tak nešťastný. Martu zlom v jeho chování překvapil, v takové poraženecké náladě ho ještě nezažila. Že by to způsobila ta izolace? Nevěděla si hned rady, jak by ho mohla povzbudit. Řeči o tom, že se brzy všechno vrátí k normálu, byly krajně nepřesvědčivé. Zatracená karanténa, teď by s ním potřebovala být doma!
Během několika dalších dnů se opatření vyvolaná pandemií neobvykle zpřísnila. A největší změny probíhaly ve zdravotních zařízeních, která se připravovala na příjem velkého počtu pacientů se závažnými obtížemi. V nemocnici, kde byla Lenka zaměstnaná, mobilizovali a doškolovali všechny své zaměstnance, nabírali i mediky na výpomoc. Zaváděli jedno opatření za druhým, aby minimalizovali možnou nákazu, reorganizovali oddělení, aby vytvořili prostor pro očekávaný nárůst pacentů s koronavirovou infekcí. Znovu začala fungovat i školka pro děti zaměstnanců nemocnice, ale samozřejmě za jiných podmínek než za normální situace. Lenka dlouho neváhala, ukončila ošetřování a nastoupila do práce. A Sofie její rozhodnutí ještě usnadnila, těšila se, že se ve školce potká s Hedvikou. Vždyť už se skoro dva týdny neviděly!
Marta zaznamenala, jak Lence návrat do práce svědčí. I když se Lenka často vracela z práce pozdě a bývala i hodně unavená, v podstatě vypadala spokojeně. Nebo jí jen vyhovovalo, že přestala být pouze ženou v domácnosti? Marta nad tím dlouho nehloubala a přizpůsobila se. Sama z práce odcházela trochu dřív a cestou domů nakoupila pro všechny. Zastavila se s nákupem u syna, někdy i vyzvedla Sofii ze školky. A převzala přípravu večeře od Lenky. Práce jí šla docela od ruky, a tak jí většinou ještě zbyla chvilka času, aby pobyla na zahradě. Tam teď všichni dobíjeli energii. Občas na zahradní lavičce diskutovala s Petrem o tom, kam to všechno co se děje kolem asi povede. Petr na rozdíl od ní sledoval mnohem více informace související s vyhlášeným nouzovým stavem a nenechal si ujít žádné důležité zprávy. Marta se spíš před lavinou zpráv ukrývala, zdálo se jí, že na ni dotírají stále a všude. A že vytlačují ostatní věci z jejího života. Respektovala pravidla, chodila ven jen s rouškou, myla si důsledně a pečlivě ruce, vyhýbala se lidem. S touhou nějak to přežít, pomoci to přežít ostatním. Ale nechtěla tomu zcela propadnout, nechtěla se nechat ovládnout strachem. A tak se radši držela zaběhnutých rituálů. Občas se společně s Petrem dívali i na televizi, ale málokdy se shodli na něčem, co by zajímalo oba. Většinou to dopadlo tak, že se Marta chvíli sledovala něco s Lenkou a Petr si pustil počítač. Ale vždycky registroval, když Marta přišla nahoru a chystala se jít spát. Společné chvilky před spaním jim byly vzácné.
Martu překvapilo, když se jí Petr jednou večer zeptal, zda se jí u nich doma líbí. A hned vzápětí, zda by tu nechtěla zůstat i po skončení Liborovy karantény. Prostě napořád. Trochu by si to tady v podkroví dozařídili, aby jí to víc vyhovovalo. Marta tak nějak tušila, že tahle otázka může jednou přijít, ale neuměla na ni odpovědět. Byla ráda s Petrem, rozuměli si a zažili spolu zajímavé a hezké chvíle. Ale na druhé straně byla zvyklá žít ve svém bytě, v prostředí, které si roky vytvářela podle svého. Byla zvyklá si rozhodovat o všem sama, spoléhat se sama na sebe. Doufala, že na tohle rozhodnutí bude mít ještě dost času. Co mu má odpovědět? Věděla, že je Petr trochu samorost, který dlouho žil sám. Že je pracovitý, klidný a spolehlivý. Asi ji má svým způsobem rád. Ale ona se nevyzná sama v sobě a teď není připravená mu odpovědět. Zazmatkovala a chtěla se nějak vtipně vymluvit. Třeba jako chytrá horákyně. Ale nic chytrého ji nenapadlo, jen vypadala trapně. Trapně se možná cítil i Petr. Mlčky ji objal a políbil. "Nemusíš mi odpovídat hned. Jen jsem chtěl, abys věděla, jak to cítím já. Jsem s tebou prostě moc rád." Martě se ulevilo, hned se rozhodnout nemusí. Ale věděla, že o tom musí začít přemýšlet.
