Opět se blíží Vánoce. Zjihne i oko drsňáka. Přibývajícími léty vzpomínky blednou až posléze ustávají. Když už člověk zapomíná deštník a vrací se domů bez čepice, objevují se v mysli jen události zvlášť význačné. Starý muž stojí v tichém zadumání. Vrací se na místa svých nerozvážných činů a nevšedních zážitků. Najednou vidí nádraží. Ta ruina před jeho očima není důsledek polistopadových restitucí. Zmizelo nejen nádraží, ale celá trať. Kolejiště se odstěhovalo do sběren železného šrotu, vymlácenými okny žaluje budova na kulturnost národa a zdevastovanými místnostmi se prohání meluzína. A tak se v mysli přihlížejícího svědka současného úpadku a devastace vynoří rok 1960.
Osmnáctiletý výpravčí Fanouš Rendl slouží svoji první noční směnu na Štědrý večer. Je to první z četných Štědrých večerů budoucnosti. Po letech se mu slijí svátky a pátky do jediné masy. Na této šichtě by nebylo nic zvláštního, kdyby na ni nenastoupil už ve dvě hodiny odpoledne. Malá stanička je na lokálce a slouží se šestnáctky! Od šesté hodiny ranní do dvou slouží náčelník, toho ve dvě vystřídá výpravčí. Jeho služba pak končí až příští den v šest ráno.
Stanička Zadov se nalézá deset kilometrů vzdušnou čarou od služebníkova bydliště. Po zemi ale musí dojíždět vlakem a autobusem. Objíždí se rozsáhlý lesní masív. Ve všední den to obnáší sedm kilometrů vlakem a deset kilometrů autobusem. Na Štědrý den autobus pohříchu nejezdí. Taktéž ve svátky si pomož jak můžeš. Fanouš tedy pojede do své staničky jen vlakem a to oklikou zvící čtyřiceti kilometrů s několika přestupy! Na svoji první vánoční noční směnu tedy vyráží z domova v deset hodin ráno.
Sváteční večer nastal. Z tranzistoráku se linou vánoční koledy. Služebník pojídá stědrovečerního kapra a bramborový salát z ešusu. Maminka mu také přibalila sváteční cukroví. Je právě v nejlepším, když se otevírají dveře dopravní kanceláře. Objevuje se paní náčelníková Budínová. Na podnose přináší talířky a večeři s prostíráním. Dodržuje letitou tradici. Službu konajícímu výpravčímu servíruje slavnostního kapra. Je to letitý rituál a hodná paní se velice diví, že na tuto tradici druhý výpravčí Horňák nováčka neupozornil. Buďto starý pán zapomněl, nebo přál kolegovi ten sváteční ešus!
Poslední vlak odjel a nováček se chystá ke spánku v náčelnické kanceláři. Je tam šufle s dekami a polštářem. S těmito pomůckami byl obeznámen už v první den zácviku. Najednou služebníkovi došlo, že na směně není sám. Odněkud se vyštrachal staniční a výhybkář v jedné osobě Ludva Šálek.
Ludva byl velký a hřmotný chlap, neustále vonící garáží. Byl také na štíru s hygienou. Proslýchalo se, že v garáži i spává. Žil mezi železným šrotem. Organizoval v městečku železné neděle a vždy si trochu odsypal. Mezi haraburdím měl však raritu, pojízdný americký motocykl značky Indian. Se svým strojem se neustále chlubil, nikdo jej však na stroji neviděl jezdit. I toho večera vyslechnul výpravčí ódu na milovaný stroj. A tu Fanouš zareagoval:
,,Ludvíku, ráno končíme v šest. Když odjedu vlakem, pojedu kolem světa a domů dorazím v poledne. Přes kopec do sousedního městečka je to deset kilometrů. Tam sednu na vlak budu doma v osm. Kdybyste mne těch deset kiláků zavezl tím vašim motocyklem, pomohlo by mi to a vy byste mohl ten svůj stroj předvést!“
Ludvík se zamyslel a výzvu přijal.,,Šéfe přijedu v sedm!“
Nový den se probudil do jiskrného a velmi chladného rána. Fanouš předal v šest službu náčelníkovi stanice a vydal se pěšky do městečka. Šel naproti slíbenému taxíku. Najednou se ozval ohlušující rachot. Přiřítilo se něco nevídaného. Za širokými řídítky seděla podivně vystrojená postava. Připomínala sovětského pilota Valerie Čkalova, střihnutého pilotem dvojplošníku z první světové války. Ano, byl to Ludva na svém Indianu. Cestující pak obdržel černý vlňák se střapci, jistě pamatující Ludvovu babičku.
Do příkrého kopce odbublal stroj se dvěma podivnými bytostmi celkem svižně. Fanouš se v duchu motocyklistovi omlouval za všechny pochybnosti. Držel se pevně zakuklence před sebou, i když na vyvýšené sedačce do poloviny těla vyčníval. Nával mrazivého větru bičoval jeho tvář, takže jízda nebyla žádnou selankou. Ani omotaná šála přes obličej mnoho nepomáhala. Nicméně se přibližoval cíl jeho cesty. Na samém vrcholu kopce však stroj dobublal!
Jistě to byla Ludvova první zkušební jízda.
Cestující se pokoušel chytračit. Pravil: ,,Ludvíku, sjedeme kopec do městečka k nádraží a já tam přestoupím na vlak. Cestou s kopce vám motor chytí a vrátíte se domů!“
Motorista však lest prohlédl a také si byl jistě vědom nespolehlivosti svého miláčka. Ohradil se:
,,Pane výpravčí, já to obrátím domů a když to chytne, tak se pro vás vrátím.“
Stalo se. Motorista stroj obrátil, roztlačil a zmizel pod kopcem samospádem. Cestující opatřený vlňákem se střapci na kopci osaměl. Chvíli podupával a čekal. Všude kolem šuměly koruny letitých buků, na silnici se třpytil čerstvý sníh a zimní krajina se nořila do posvátného klidu. Opuštěný pasažér pochopil, že se motocykl nikdy nevrátí. Vydal se opuštěnou krajinou na desetikilometrový pochod k domovu. Naštěstí narazil po chvíli na udržovanou lesní cestu. Po červené turistické značce se ubírá postava ve černém vlňáku. Je to něco mezi pobělohorským exulantem a hercem kočovné herecké společnosti devatenáctého století.
Po dobrodružné pouti se objevil u rodinného domku v deset hodin dopoledne. Vrátil se ze tak ze své první štědrovečerní směny přesně po dvaceti čtyřech hodinách! Na takový zážitek se přece ani po padesáti letech nezapomíná.
Soutěžní příspěvek
