Vím, samozřejmě, že si to situace žádá. A vím, že v kontextu s minimalizováním rizik vzájemné nákazy je to tak správně. Zaplať Pánbúúúh! Občané jsou poslušní a zodpovědní. Jen si tak říkám, jakýpak človíček se za tou či onou rouškou skrývá? Co s rouškou provede, jakmile bude kontaminovaná, nepotřebná, nefunkční?
Například včera na vedlejší čtyřku ve vlaku si sedla žena. Měla krátce perfektně střižené vlasy, oči do široka posazené a hustě lemované řasama, zbytek obličeje halila rouška z puntíkované látky v modrých tónech. Když jsem si ji celkově prohlídla, uvědomila jsem si, že základní barva roušky je sladěná s džínama, puntíky pak s barvou bundičky. Milé. Paní bude asi perfekcionalistka, není jí jedno, co má na obličeji, pomyslela jsem si. Jistě své roušce dopřeje sterilitu opakovaným praním a žehlením. Jen tak ji nevyhodí.
Podívala jsem se na další čtyřsedačku, tam byl senior v čapce a měl roušku šitou z látky vojenské zeleně. To bude zřejmě záložák, voják ve výslužbě, nebo nějakej plukovník. Seděl nehybně s přísným výrazem. Důležitě. Zde jsem zapochybovala o přísné obnově sterility jeho roušky, ledaže jeho paní....
Zvedla jsem obočí, zakoulela očima a pozorovala dál. Opodál u dveří žoviálně telefonoval klučina, u očí se mu již rýsovaly smíškovské vrásky. Roušku neměl. Obličej si chránil šátkem se vzorem, který mívávala moje baběnka za časů Brežněva. Šátek byl sice pocuchtaný, ale napohled byl z příjemného materiálu. Myslím, že klučina byl optimista. Neřešil, nepral, nežehlil, dočasně jen plnil.
Ve Všenorech přistoupila mladá dvojice. Páreček. Ruku v ruce sesedli se dost natěsno. Ona bílou roušku jednorázovou, domalovanou s kočičím ňufákem, on tutéž jednorázovku s domalovanými tesáky. Komici. Lidská mláďata, jejichž láska je jim obranou proti strachu ze situace, která nás ostatní poněkud existenčně zneklidňuje. Usmála jsem se na ně a trošku jim záviděla jejich nesmrtelnou bláhovost. Starost o papírové roušky byla pro ně jen hrou bez domyšlených následků.
Nějak mimoděk jsem si překontrolovala mou roušku. Je sice nano (respimask nano fiber), ale už mi nedrží lepící pásky na kořeni nosu. Musím zítra dát novou. A následující dny další a další. Byť mne tato respimaska ochraňuje před alergeny, bakteriemi, mikročásticemi i viry, jejím používáním budu dělat rouškový odpad. To nechci.
Běžím domů. Na netu jsou postupy, ušiji si hadrovou roušku. Dvě. Tři. Na tom, že mne opět nikdo nepozná, nic nezměním, ale vyberu si látky, které se mnou souzní, budu se v nich dobře cítit, budu je moci opakovaně prát a žehlit a doufám, že malinkato přispěji k ochraně planety. Nebudu navyšovat další nově vznikající odpad - odpad z jednorázových roušek a respirátorů, kterého je už po celém světě (i v oceánech) nepředstavitelně a neřízeně mnoho.
