„Bavíme se o třech rovinách pomoci. Tou první je psychoterapie. Jde přece jen o postižení mozku a málokdo si přizná, že v důsledku mrtvice došlo k nějakým změnám. Další významnou součástí je logopedie. Lidé si například nemohou vybavit slova, jednotlivé výrazy a když mluví vydávají jenom změť písmen. A posledním pilířem je rehabilitační terapie. Mladou metodou je ergoterapie, jejímž cílem je pomoci pacientům k soběstačnosti v domácím prostředí. Často totiž dojde k tzv. paréze horních končetin, kdy člověk nezvládá jednoduché činnosti a ergoterapeut mu pomůže uspořádat věci kolem sebe a naučit se pracovat třeba levou rukou i když je pravák. Fyzioterapie pak pomáhá ke koordinaci práce svalů, trénuje se stabilita a rovnováha“ říká Jana Bára Dobrkovská, ředitelka pacientské organizace Cerebrum, nabízející podporu pacientům s poškozením mozku a jejich rodinám.
Zástupci této instituce obdobně jako ostatní pacientské organizace upozorňují, že jako v dalších případech je následná péče po mozkových příhodách nedostatečná. „Já přirovnávám pobyt v nemocnici k jízdě po čtyřproudové dálnici. Jedete hladce a vše kolem vás funguje. Poté co se dostanete do domácího prostředí, přijedete na polní cestu plnou výmolů a překážek,“ vysvětluje Jana Bára Dobrkovská.
Následná péče má velký nedostatek v tom, že je pouze omezený balíček prostředků z veřejného zdravotního pojištění. Ten, ale pacientům kteří potřebují vlastně celoživotně rehabilitovat v žádném případě nestačí. Dalším problémem je umístění člověka, který má poškozený mozek a není soběstačný. Dnes se nabízí pobyt v léčebně dlouhodobě nemocných (LDN) nebo v psychiatrických zařízení. To je samozřejmě špatně, protože člověk s poruchou mozku není mentálně postižený. Tito lidé mají pouze omezenou některou funkci mozku a uvedená zařízení nejsou připravena jim aktivně pomoci. Nemocní také nevědí, kam se mohou obrátit pro radu, jaká pomoc jim náleží a na co mají nárok. Není zde nikdo, kdo by poskytl komplexní radu. Sociální pracovnice poradí jak žádat příspěvek na péči, praktický lékař umí poradit, kde a jak získat kompenzační pomůcky. Pacienti ale potřebují šanci vytvořit si životní plán na další období. Jednou z adres kam se mohou obrátit je sdružení CEREBRUM, jež v roce 2007 založila osoba, která sama prodělala mozkovou příhodu. Poskytují zde různé terapie a provozují internetovou poradnu.
„Dle vyhlášky MZ budou nyní od roku 2020 vyjmuty diagnózy získané poškozením mozku z limitů posktovatelů fyzioterapie výkonově zcela bez omezení. Nově tedy bude neurorehabilitační péče u takto vážně nemocných pacientů výrazně dostupnější. Otázkou však zůstává kapacita rehabilitace jak ambulantní, tak i ústavní. Čekací listiny jsou na několik měsíců, nemluvě o tom,že na ambulantní rehabilitaci je obtížné se dostat každý týden, aby cvičení bylo pravidelné a dostatečné,“ konstatuje Jana Bára Dobrkovská.
K nejčastějším příčinám mozkové mrtvice se řadí vysoký krevní tlak, fibrilace srdečních síní a život v aktuálním stresu. Tyto tři faktory se prolínají a sdružují. Nástupem k nemoci může být tzv. malá mrtvice. Ta se projevuje třeba povislým koutkem úst, neschopností trefit se ukazováčkem na nos, chvilkovou dezorientací, neschopností zvednou ruku nad hlavu či padajícím očním víčkem. Fatálním nebezpečím malé mrtvice je to, že rychle odezní, a proto jí lidé nevěnují dostatečnou pozornost. Nevyhledají pomoc lékaře a netrvají na odborném vyšetření mozku.
„Češi si málo uvědomují povinnost dbát o své zdraví. K té patří i požadovat konkrétní vyšetření, například tomografii mozku. Právě po malé mrtvici je to na místě. Jinak se otevře prostor k masivnějšímu ataku, který má potom nezvratné následky. My máme právo na to být zdraví. Lékař má vědomosti a já jako pacient mám potřebu. V této situaci vzniká dialog, který je velmi užitečný a přináší řešení,“ dodává Jana Bára Dobrkovská.