Krizový den aneb Opravdu v krizi?

Jeden z nich je prozářen nevídaně intenzivním slunečním svitem, jiný sympatickým telefonním hovorem a další překvapivým videem na youtube. Mám se stále na co těšit.

Velkou část dne trávím s portálem i60. Kontroluji a zařazuji došlé články, sleduji pohyb na "íčku", tu vyřídím něčí žádost, tu něco prohodím na chatu a obecně se snažím na každý příspěvěk za sebe samu zareagovat. Každý, kdo se zapojil a něco napsal, napsal to pro nás ostatní a zaslouží si se k tomu nějak postavit. Vždyť mnozí další nepíší nic. Překvapivě ubylo různých sporů a reptání. Je to únavou nebo uvědoměním si, co je dnes důležitější?

A tak bych mohla vlastně skončit. Napohled už nic dalšího zvláštního neprožívám. Kromě toho, že si chodím nakoupit do blízké sídlištní prodejny Albert. A ta je v těsném sousedství Domova pro seniory, který patří nikoliv naší městské části, ale Hlavnímu městu Praze.

Od včerejšího rána jsou před areálem v pohotovosti žluté blikající sanitní vozy pro přepravu pacientů. Nevím, kolik má zdejší domov "obyvatel". Ale je fakt, že i sem byl zavlečen virus, a protože jde o lidi nejvíce ohrožené, je třeba jednat rychle. Probíhá zde celkové testování, vidím se míhat zdravotníky a záchranáře v ochranných oblecích a s maskami. Opodál stojí vozidlo městské policie.

Jdu z obchodu a jsem v duchu vděčná za to, že jsem (zatím) ještě soběstačná. Má soukromá krize je najednou zcela nepodstatná. Obdivuji všechny lidi, kteří ze své pozice a jakkoliv pomáhají tuto situaci zvládat. Ať už fyzicky nebo duševně. Každý z nás přišel na svět jako člověk, a základní vlastností člověka by měla být lidskost. To znamená sounáležitost s ostatními včetně sebe, což není pouhé protlačování vlastních zájmů na úkor druhých. Virus a s ním spojená doba se dotýká nás všech. Je to krize, ale i možná pomoc, jak se stát znovu lidmi v tom nejlepším slova smyslu.