Den v krizi – léčba kočkou
Foto: autorka

Den v krizi – léčba kočkou

24. 3. 2020

Jako každé ráno, Mourek hlasitě drápe škrábadlo, má hlad a snaží se mě vzbudit. Probírám se pomalu, vyskočí vedle mne na židli a tlapkou strká do mého nosu. Sluníčko prosvítá žaluziemi, pomalu se probírám ze snů… je krásně, co dnes budu dělat, kam si vyjedu? --- Á, tak akorát do prčic, dochází mi, je koronavirová karanténa!

V koupelně rutinně inhaluji lék na astma, po zakašlání znejistím – není to „on“? Podle něčí rady tedy zkouším zadržet dech na 10 vteřin – jde to. Ovšem po snídani se na netu dočtu, že taková zkouška je blbost.

Jako po léta každý den, stojím chvíli u památečních porcelánových pendlovek, tikají v naší rodině již přes 120 let. Myslím na svoje předky, kteří odešli, a prosím je naivně, aby nás provedli životem jako strážní andělé. Pohladím hladký porcelán, pustím si rádio. Kocour se cpe.

Jaký bude dnešní program? Píši si na papírek, během dne pak jednotlivé položky s uspokojením škrtám. Hodím prádlo do pračky, jdu na počítač zjistit, co je nového ve světě, doma i na íčku, zahraji si hru. Vyžehlím. Čtu si.

Kocour je v posledních dnech neklidný, nějak vnímá, že něco není, jak má být. Motá se kolem mne: Mňááááu! Mňááu! A zírá mi úpěnlivě do očí. - No jo, hodný kocourek, neboj…. Po hodině: Sakra kocoure, okamžitě vypadni! Pak se zastydím a jdu se omluvit.

- To víš, kocourku, jsem nervózní, že nemohu ven. Kocour: - No, to je toho, jen se nezblázni, já takhle nemohu ven už 10 let! - Tak já tě pustím na balkon Mourku, pojď… Kocour: Ani mě nenapadne, hned ty dveře zavři, je tam mráz!

Oběd mám hotový ze včerejška, v remosce jsem si zapekla krůtí medailonky na cibuli s cuketou, bazalkou a kurkumou, stačí ohřát v mikrovlnce. Mourek konečně usnul v televizním křesle.  Zavolá mi dcera, malé vnučky pokřikují do telefonu. Pak telefonát s kamarádkou, dlouhý.

Po obědě nasadím roušku ropušku a zamířím do našeho parku na čerstvý vzduch. To se může. Dnes se odvážilo vyjít ven víc lidí, prochází se tu jednotlivci s pejsky i bez, rodiče s malými dětmi. Kolem mne se řítí dva pětiletí závodníci na kolech, s helmami a rouškami, výskají, už si asi zvykli. Roušky mají všichni, jsme disciplinovaní. Více než krásu rozkvétající přírody pozoruji teď lidi. Vyhýbají se jeden druhému na sto honů. Cestou domů potkám u výtahu sousedku, zamáváme si, zamrkáme na sebe, a pryč.

Procházka mě docela rozveselila. Vejdu domů, dlouho si umývám ruce. - Kocourku, kdepak jsi, už jsem doma!

Kocour: Chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr….

Kocourku, ještě že tě tu mám….

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.